Jak se budí...
…myslíte princezny? Chyba lávky! Princezna je políbena ve vhodnou dobu vhodným princem a je po problému. Co však dělat, když je třeba probudit chrápajícího manžela?
Je všeobecně známo, že náhle a nešetrně probuzený manžel je po procitnutí rozladěný, tudíž i nepříjemný, a to tak, že značně. A slova, která toto procitnutí provázejí, je v psané podobě mnohdy lepší vytečkovat. Tak co tedy dělat, když muž chrápe tak intenzivně, že ho nemůže přehlušit ani americký thriller v televizi (to v případě, když dotyčný „pozorně sleduje“ televizní pořad z gauče) anebo je jasné, že vy na klidný noční odpočinek můžete zapomenout (to tehdy, když vaše polovice po vašem boku v noci sladce spí)?
Odpověď na tuto otázku jsem hledala bedlivě, ba dokonce jsem sbírala zkušenosti u žen stejně postižených. Nejprve mě zaujal recept jedné známé, která noční projevy svého chotě, jež připomínaly startující formuli, řešila způsobem velmi promyšleným. Jakmile muž začal „túrovat motor“, zahájila první- ještě šetrnou – fázi: mlaskání. Leč to v chrápání zaniklo. Pozvedla se tedy na lokti, druhou rukou vší silou bouchla do čela manželské postele, bleskurychle zalehla a „ tvrdě spala“. Efekt byl dokonalý. Manžel vyletěl, jal se kolem sebe zmateně šmátrat, pak se podezřívavě zahleděl na tvrdě spící manželku, a když nezjistil , že by měla cokoli společného s hromovou ránou, jež ho probudila, něco zamručel a ulehl-tentokrát na bok, takže další chrápání se nějaký čas nekonalo a manželka mezitím v klidu usnula.
Nu což, recept dobrý, zajisté i účinný, avšak pro mne nepoužitelný, jelikož naše manželské lože postrádalo d ř e v ě n é čelo, bez něhož byl plán neuskutečnitelný.
Léta plynula, černé kruhy pod mýma očima se prohlubovaly, zatímco tóniny linoucí se z manželových úst dosahovaly podoby a intenzity naprosto neskutečné. A tak posléze došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Kapitulovala jsem a opustila bojiště. Syn se odstěhoval a tím se uvolnil dětský pokoj. Hbitě jsem ho okupovala, neboť kdybych zaváhala, muž by si v něm nepochybně zřídil fines centrum, v němž by se vždy zdravě unavil a usnuv chrápal by ještě dynamičtěji.
Kdo by si však pomyslel, že moje starosti s buzením chrápajícího chotě tímto okamžikem zmizely, byl by na hlubokém omylu.
Můj muž patří k těm jedincům, pro něž televize supluje chůvu zpívající ukolébavku. Pravidelně uléhá před sedmou hodinou večerní na kanape, aby z něho sledoval televizní zprávy. Avšak v důsledku toho mám po dvacáté hodině většinou možnost sledovat jen „němý film“- zvuk zanikne v chrápání. Dlouholetá zkušenost mne už poučila, že jediným řešením v té chvíli je sebrat se a jít sledovat kýžený pořad do vedlejší místnosti na menším televizoru. Jenže pak se blíží půlnoc a chrápání neustává. Jistě, mohla bych spáče ponechat osudu na gauči v obýváku, kde by prospal celou noc, ale nedá mi to! Představím si, že brzy ráno vstává do práce a že kanape mu určitě neposkytne to potřebné pohodlí k osvěžujícímu spánku, a rozhodnu se, že ho přiměji k dobrovolnému přesunu do ložnice. Jenže k tomu je zapotřebí spáče probudit. A tady vyvstal problém. Choť je totiž v této fázi spánku neprobuditelný-nereaguje vůbec na nic. A až konečně zareaguje, je to reakce taková, že jde o zdraví. Nejprve o jeho, pak i o moje. On se totiž náhle některého budicího momentu lekne, vyletí až ke stropu a naprosto vyděšeně a dezorientovaně začíná pátrat po příčině svého současného stavu. A když jako příčinu objeví mne, zahrne mne spoustou lichotek a z jeho výrazu je zřejmé, že by mne v tom okamžiku nejraději zahrnul i něčím jiným – například hlínou.
Sami jistě uznáte, že takto tedy budit nelze . I začala jsem systematicky hledat zvuk, který by chotě probudil, ale nezpůsobil mu přitom šok. Nějaký čas se zdálo, že tímto zvukem bude syčení, a to syčení přerušované. Když jsem vydržela syčet dvě tři minuty, hoch se probral. Jenže tato idyla netrvala dlouho. Po krátkém čase přijal spáč i syčení za své a nereagoval. Moje fantazie už pomalu rezignovala, když mi pohled padl na televizní dálkový ovladač, tzv. „tatranku“. Vzala jsem ho do ruky a začala jím rytmicky klepat o desku stolku. Nejprve tiše a postupně jsem přidávala na intenzitě zvuku. A ejhle, stal se zázrak! Nejprve utichlo chrápání, pak se muž zavrtěl, otevřel oči a bez výskoku ke stropu normálním hlasem pronesl: „Co je?“
Nechci to zakřiknout, ale budík typu „tatranka“ funguje dodnes.
A tak, milé dámy, jestliže rovněž vlastníte chrápajícího a neprobuditelného muže, nezapomeňte, že dálkový ovladač nemusí sloužit jen k ovládání televizoru!
Míla Nová
Grafika:Václava Arnoštová