Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Romance močůvková
Dávno, dávno již tomu, vzpomínala by paní Božena. Určitě tak 40 let. Byla tak polovina let šedesátých a já se rozhodl pro týdenní brigádu v zemědělství. Placenou. Důvod byl prostý, narychlo jsem sháněl pár korun a tak jsem vyjel brigádničit do jedné české vesnice.
Její název si dones pamatuji, byla na Rakovnicku, ale raději jí nebudu jmenovat, mohli by mne tam ustanovit čestným občanem. Všechno fungovalo, přijel jsem myslím někdy na konci léta pomáhat na polích. Pochopili rychle, že mám obě ruce levé a vybírali mi hodně nekvalifikované práce. Ale chovali se velmi slušně, nebyl jsem pro ně jenom Pražák, ale i televizní pracovník. Myslím druhý den mě přidělili k jakési mechanizaci na poli. Nechtějte ode mne přesný popis, to bych nesvedl. Podstata byla v tom, že se hnojilo pole. To zajišťovala taková plechová nádrž na močůvku - lejta. Byla na kolečkách, vedly z ní trysky na obě strany a ty zajišťovaly pravidelný rozptyl té životadárné tekutiny. Krom voňavého aroma nabízela i sedátko, z kterého jsem mohl sledovat, zda postřik je pravidelný. No a vyjeli jsme. Přede mnou traktorista, záda jako letiště, na hlavě tehdy módní rádiovku s vyhrnutými okraji. Močůvka plynula bezproblémově, já stačil i snít s otevřenýma očima, pozorovat obzory.
Ale každá pohoda má svůj konec. Mobilní lejta rozptýlila svůj obsah po poli a bylo nutné doplnit z velké nádrže do té malé další aromatickou tekutinu. Na kraji pole stála velká, plná nádrž a bylo nutné močůvku přečerpat. Mám dojem, že v té velké nádrži nějak traktorem její řidič zvýšil tlak. Ramenatý traktorista vzal do obou rukou jeden konec hadice a přiložil jí k lejtě. Druhý konec byl pevně přimontován na velké nádrži. Mým úkolem bylo postavit se u té velké nádrže k výpusti. Byla trochu zarezlá, dostal jsem asi dvoumetrový klacek na prodloužení páky a měl za úkol, pomalu, opatrně, táhlým pohybem uvolňovat tlak v té velké nádrži. Ramenům toho traktoristy bych asi neodporoval nikdy, tady jsem i úkol chápal, zapřel se a zvolna táhl. Ale uzávěr se nepohnul. Zabíral jsem, nic. Dostal jsem vztek, zapřel se a trhl. Sodoma-Gomora. Traktorista s tím nepočítal, tlak v hadici s ním praštil do oranice a vonná tekutina ho oblévala. Já zkameněl jak Lotova žena, traktorista též. Ale jen na zlomek vteřiny. Potom vstal, močůvka z něj kapala, nemluvil, ale jeho oči… ty spíš vraždily. Koktal jsem omluvu, ale současně cítil něco, co mne nikdy před tím ani potom nepotkalo. Záchvat hysterického, opravdu hysterického! smíchu. Nezvládnutelného. Proti mně traktorista s postavou zápasníka v těžké váze, provoněný, oči krvavé, na nádrži já, s klackem v ruce a tečou mi slzy smíchu. Věděl jsem, že mi skoro jde o život, ale nešlo to zastavit chvilku.
Naštěstí bod zlomu přešel, můj smích tichnul, koktal jsem omluvu, traktorista mlčky vrtěl hlavou a prováděl alespoň základní očistu. I močůvku jsme nakonec přečerpali, nastoupili v normálním složení a vyrazili. Pomatuji si, že když už jsme jeli dál a já pozoroval umatlaná záda traktoristy, ještě jednou ten záchvat smíchu ťuknul. Ale stačilo, aby se traktorista mlčky otočil a můj smích zamrzl.
Bylo mi jasné, že scházelo málo a tahle močůvková romance se změnila na baladu s hodně chmurným koncem.
Josef Hejna