Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a odpustky

 Dnes trvá Taiovi svlékání bundy a přezouvání v předsíni nějak dlouho. Nakouknu tedy do předsíně, abych zjistila příčinu, a vidím, že Tai sveřepě zápasí se zipem bundy. Chci mu tedy nabídnout pomoc, ale vtom zip konečně povolí. Tai tedy honem pověsí bundu na věšák a po cestě do pokoje mi rozhořčeně sděluje: „S tímhle bundem mám pořád průůůšvih!“ „ S čím že máš průšvih?“ podivím se. Podívá se na mne nechápavě a opakuje: „No přece s tímhle bundem!“ „Jo tak ty máš ten bund? To já tedy mám tu bundu,“ směji se. „No já trochu spletl,“ přiznává Tai sebekriticky a hned se „opraví“ : „Mám průšvih s tímhle bundou.“ A tak následuje opakování tvarů zájmen ukazovacích…

„Tai, vyber si-buď diktát o J.A.Komenském, nebo o Mistru Janu Husovi,“ nabízím velkoryse. Tai po mně střelí pohledem a zaúpí: „Jan Amos Komenský nééé!“ „A copak ti tak zlého provedl?“pátrám po příčině Taiovy nechuti k učiteli národů. „No přece škola!“ vysvětlí mi stručně a jasně. Beru tedy diktát o Janu Husovi a začínám číst. Tai poslouchá s viditelným zaujetím. Dočtu, odkládám knížku a ptám se jako obvykle: „Je ti všechno jasné? Rozuměl jsi všemu?“ Tai sebou trhne a se zasněným výrazem povídá: „A to už je konec? Já by o Hus poslouchal ještě dál!“ Slibuji tedy v některé další hodině pokračování a začínáme – já diktovat, Tai psát.

Diktát plyne bez zádrhelů, dokud nedorazíme k větě: Peníze za odpustky utrácela církev za věci, které nebyly vůbec svaté. „Nebyly vůbec svaté?“ opakuje Tai a upře na mne tázavý pohled. „ Co asi kupovala?“ mudruje a , jak je jeho zvykem, levicí vytváří ze svých tvrdých hustých vlasů nevídanou změť. „No, vzpomeň si, co jste si v dějepise říkali o tom, jak žila v té době církev. Řídila se tím, co kázala obyčejným lidem?“ snažím se jeho úvahu správně nasměrovat. Tai se však „nechytá“. „Tak co si asi mohli kupovat, když žili v přepychu a nevěděli už, za co mají peníze utratit?“ namáhám se dál. V tu chvíli po mně Tai poťouchle mrkne : „Že by pornočasopisy?“ A už se řehtá na plné kolo, jak mne zase jednou dostal.

Míla Nová

Další články autorky: