Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a lyžařský kurz

Již od začátku ledna při Taiových hodinách stále častěji zaznívá slovní spojení „lyžařský kurz“. Ano, Taiova sekunda se chystá v únoru na týdenní lyžařský kurz. A proč se o něm stále mluví? Nejprve proto, že Tai stále zapomíná, kdy má přinést peníze. Jeho anděl strážný, jímž je jeho třídní profesorka, podlehl chřipce, a tak je Tai úplně dezorientovaný. Nikdo mu totiž každý úkol znovu nezopakuje – a to je kámen úrazu. A když už jsou peníze konečně tam, kde být mají, začínají Taie pronásledovat obavy. Na lyžích totiž dosud nikdy nestál, a tak rozvíjí teorie, jak by také bylo eventuálně možné inkriminovaný týden strávit. „Nó, bylo by lepší, kdyby nebyl sníh, nebo pršelo,“ filozofuje, „to bychom seděli na pokoj a hráli hry.“ Jenže onen týden nepršelo, ale mrzlo, a sněhu bylo víc než dost, a tak Taiovi nezbylo, než aby se naučil lyžovat. Když se malí lyžaři vrátili domů, byli vzácně jednotní - téměř do jednoho onemocněli. To by však nebyl Tai (nebo lépe Taiova maminka), aby Tai už za dva dny opět nebyl ve škole. Ale protože jsem se mezitím já ocitla v nemocnici, mohla jsem si o jeho zážitcích na lyžařském kurzu přečíst až v Taiově slohové práci, kterou nazval Na horách...

„V pondělí 2.února jsme se se sekundou A zúčastnili lyžařský kurz v Klepáčově.
Ráno jsem přijel jako obvykle v 7.45. Věděl jsem, že to je brzo, ale nemohl jsem dočkat na ten Lyžák. Autobus měl přijet v 9.00, ale se nějak opozdil. Potom všechno jsme naložili a jedeme do HOR! Cesta trvala asi dvě hodiny, ale nakonec jsme dojeli v pořádku.“

Čtu dál a dozvídám se, co podle Taie bylo nejdramatičtějším okamžikem celého kurzu!

„Pak přišla ta nejhorší chvíle - rozdělení do pokojů. To není fér, že si holky mohly vybírat pokoje pro sebe první a pak na nás zůstal jen růžový pokoj! Ale přísloví zní: Napřed pán, potom pes. A tak jsme nakonec s tím usmířili, že máme růžový pokoj.“

Tak „nejstrašnější okamžik“ máme za sebou a teď už se snad vydáme na lyžařský svah…Ano, je to tak.

„Hned po rozdělení do pokojů jsme museli obout do lyžáky a vyrazili na kopečka lyžovat. My jsme patřili do 5.skupiny, kteří neuměli ještě lyžovat pod vedením pana profesora V. S ním je fakt sranda! Kolem 5. jsme skončili s první výukou, jak máme stát na lyži.To byla dřina. A pan profesor nás nutil vymyslet pokřik, ale pak nám podařilo ho vymyslet.“

No vida, tak už se lyžuje. Ale dny rychle utíkají.

„Čas se tak rychle uběhl a máme tady čtvrtek. Pan profesor zadal bojový úkol: „Sjet dolů z kopečka a přitom nesmí spadnout!Potom dostanete kofolu zdarma 0,5 l .“ Pak jsme sjeli dolů, většina z nás se podářilo sjet dolů bez žádné potíže, ale nakonec jsme všichni dostali kofolu s nějakou malou čokoládkou.“
Poté už následuje jen zmínka o závěrečné diskotéce, která Taie zřejmě nenadchla, protože místo křepčení seděl s kamarádem v jejich růžovém pokoji a vyprávěli si vtipy. A jak příběh končí?

„A už je pátek, už musíme jet domů. To je škoda, že nebylo trochu delší. Už se těším na další lyžařský kurz.“

A tak všechno dobře končí – Tai se již lyží nebojí, vrátil se sice unavený, ale celý a spokojený a už dnes se těší na další lyžařský kurz.

Míla Nová