Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai, pantograf a folklor
Během času jsem pozorovala, že některé chyby se v Taiových diktátech periodicky opakují, a tak jsem si ty chyby, které v diktátech vítězily na body, vypsala a patřičné pravopisné jevy vkládala do následujících diktátů do té doby, než bylo jasné, že si Tai správný pravopis osvojil.
Mezi chybami, jež si Tai zvlášť oblíbil, bylo slovo nazývat se psané s měkkým i, a potom přídavné jméno hanácký, které – asi z úcty ke svému nynějšímu bydlišti – psal zásadně s velkým H. A tak se v jednom z diktátů objevuje věta Kozina vyzýval Chody ke vzpouře a Kozina opět vyzívá Chody měkce. Opravuji, Tai přihlíží, a když s káravým pohledem červeně označuji hrubku, Tai nadskočí, vykulí oči, tak jak to umí jen on, a sebekriticky se rozhorluje: „Nooo, pravdááá! Tak nééé! To by mu hu…“ Na chviličku se zarazí, zvažuje užití slova „huba“, ale sezná ho jako nepřijatelné, proto pokračuje: „…no, ta ústa vypadla z těch…no, kostí,co drží je u sebe!“ Pomohu mu hovorovým výrazem : „Z pantů?“ „ Jó, pantografů!“ souhlasí rychle Tai a nechápe, co je mi zase k smíchu.
Přídavné jméno hanácký se v diktátě objevilo ve větě V muzeu patří k nejkrásnějším exponátům hanácký sváteční kroj. Diktuji ji, Tai však nepíše a zase o něčem přemýšlí. „Copak,Tai? Nevíš, co je to hanácký kroj?“ptám se. „Znám dobže! Ale já rád,že ho už nemusí lidi oblíkat.“ „A proč?“není mi jasné,co mu na kroji vadí. „Hanácký kroj hrozně horký, bych se v něm udusil!“ vysvětlí mi lakonicky. A tak si musíme objasnit rozdíl mezi „horkou vodou“ a „hodně teplým oblečením“…
Tai větu napíše, hanácký je tentokrát napsáno správně, ale Tai ještě nevyčerpal tematiku . „Když já viděl v Olomouc ten orloj, tam byly holky v hanácký kroj,“ vzpomene si na námět jednoho z nedávných diktátů. „Ano, to jsou „královničky“, připomenu. „Jo, vy žíkala,“ souhlasí a rychle pokračuje (abych nebyla rychlejší a nenadiktovala větu s dalším „chytákem“) : „Já v televize viděl, jak v kroje jeli na koních…já zapomněl, jak jmenovalo…“ „ Jízda králů, Tai,“doplním jeho znalosti. „Jo, tak jmenovalo,“ přikývne a po svém, „ stručně a jasně“, vysvětlí podstatu lidové tradice: „Oni malého…no, ne tak moc malého… kluka oblíkli do kroj jako holka, protože tam honili krále, a na pusu mu dali růži, aby nemluvil…“
Tai by ve své osobité interpretaci folklorních témat jistě rád pokračoval, ale já musím být nekompromisní, protože nám do konce hodiny zbývá už jen čtvrthodina, diktát je třeba dopsat a opravit a Tai ještě musí podstoupit souboj s koncovkami podstatných jmen, proti nimž spáchal při svém vyprávění nespočet „smrtelných hříchů“…
Pamětníci, vzpomínejte!