Určitě jste viděli film Jak svět přichází o básníky, kde se hovoří o "bezrukém Frantíkovi". Nejedná se však o scénáristovu fikci, tato postava opravdu žila. Bezruký Frantík svýma nohama dokázal mnohé - nejen psát, ale i řídit automobil... A tak zavítejme ve východních Čechách do oblasti Králického Sněžníku, kde bychom našli malou vesničku Jamné nad Orlicí.
Z osobností známých byl rodákem jamenským právě „bezruký Frantík“, vlastním jménem František Filip. Narodil se tu 20. února 1904 jako bezruký a zemřel 19. února 1957. Málo je známo, že ho po narození tehdejší okolí bralo jako chudáčka, měl však štěstí, že v té době působil na jamenské škole pan řídící učitel Cita. Ten se nad tímto hochem zamýšlel a vymyslel mu ve spolupráci s tamním lékařem a školním radou školní lavici, v níž by se mohl naučit psát nohama. Pan řídící ji nakreslil a nechal u místního truhláře zhotovit. Podobala se dřevěnému bobu s kulatým sedátkem jako u piána, v úrovni nohou byla jakoby velká rozevřená kniha. Ostatně „bezruký Frantík“ ve své knize pana řídícího oceňuje, že z prostého a předem odepsaného se stal člověkem rovnocenným ostatním.
František Filip, pro veřejnost bezruký Frantík, absolvoval úspěšně obchodní školu a napsal knížku „ Bezruký Frantík píše o sobě“ a je i autorem novinových článků. Z těch článků je zřejmě nejkurióznější ten o umění ovládat automobil „Já a moje auto“, ale já Vám nabízím kousek z jeho první knížky, samozřejmě napsané nohama na psacím stroji.
Tak tedy úryvek z knížky „Jak jsem se naučil řídit?“
Svůj výcvik v řízení automobilu jsem absolvoval v několika dnech. Začal jsem v květnu 1920... Našel se inženýr, který se mne ujal, a začala doba výcviku. Bylo to v Karlíně na Invalidovně. Projeli jsme jednou velikým vojenským cvičištěm a hned byla první smůla. Spadl nám řetízek z magnetu. Vůz se zastavil, pan inženýr vystoupil, aby řetízek znovu nasadil na ozubené kolečka. Namáhal se čtvrt hodiny, půl hodiny, pot se mu řinul z čela, ale řetízek ne a ne dostat na původní místo. Pane inženýre, dovolte, ať to zkusím...a strkal jsem hned nohu do motoru. Ale, člověče, co si myslíte, já to neudělám rukou a vy to chcete udělat nohou... Po chvíli vztekem od motoru utekl. Mně se pokus zdařil...
Dnes řízení obstarávám následovně: Pedály na nohy, jsou v nich obsaženy rychlosti, k jízdě potřebuji současně pouze dva. Ty obstarává noha levá, a sice první pedál špička a třetí pedál brzdu - pata. Oba pedály ovládnu současně ve vteřině. Rozjíždím-li se, první pedál rychlosti sešlápnu špičkou levé nohy. Druhý pedál, zadní rychlosti, minu a třetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruční rychlost, je-li to automobil normální. Pak touže nohou ihned uchopím volant a ty kličky pod volantem, první klička plynu, druhá předběhu, obstarám malíčkem pravé nohy. V jízdě nabyl jsem během doby takové prakse – to se ještě psalo prakse - že úplně bezpečně jezdím rychlostí až stokilometrovou... Má jízda automobilem nohama stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Českého slova dostavilo se ke mně několik fotografů a kinooperatérů, kteří nechtěli věřit novinovým zprávám a chtěli se přesvědčit na vlastní oči. O jízdě pražskými ulicemi natočili jsme také krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pražskými biografy a později šel do ciziny, kde udělal velký rozruch.“
Stačilo? Hovořili jsme o Františku Filipovi, jehož lidé nejen v naší zemi znali jako bezrukého Frantíka.
Nejedná se však o scénáristovu fikci, tato postava opravdu žila. Bezruký Frantík svýma nohama dokázal mnohé - nejen psát, ale i řídit automobil... A tak zavítejme ve východních Čechách do oblasti Králického Sněžníku, kde bychom našli malou vesničku Jamné nad Orlicí. 
a třetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruční rychlost, je-li to automobil normální. Pak touže nohou ihned uchopím volant a ty kličky pod volantem, první klička plynu, druhá předběhu, obstarám malíčkem pravé nohy. V jízdě nabyl jsem během doby takové prakse – to se ještě psalo prakse - že úplně bezpečně jezdím rychlostí až stokilometrovou... Má jízda automobilem nohama stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Českého slova dostavilo se ke mně několik fotografů a kinooperatérů, kteří nechtěli věřit novinovým zprávám a chtěli se přesvědčit na vlastní oči. O jízdě pražskými ulicemi natočili jsme také krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pražskými biografy a později šel do ciziny, kde udělal velký rozruch.“