Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a puberta
Abych vám řekla pravdu, nevím, jak dlouho ještě budu mít o čem psát. Tai, ještě před měsícem milý, trochu naivní kluk, který - ač o dva roky starší než spolužáci - dobře zapadal mezi primány, se začal měnit. Jenže ta proměna nepřišla polehoučku pomaloučku. Naopak! Přiblížila se skokem.
Ještě před čtyřmi pěti týdny mne Tai bavil informacemi tohoto typu:
„Zítra zase fyzika. To hrůza!“pronesl znechuceně, když si po hodině ukládal věci do batohu. „Jakápak hrůza?“ divila jsem se. „Vždyť fyziku přece máš rád…aspoň jsi to říkal!“
„No jo, mám,“ připustil, „ale když pan profesor pořád ptá!“ Zamyslel se a dodal: „Ale on ptá příjemně!“ Pak se zamyslel ještě jednou a úvahu dokončil: „Když on ptá, co je fyzika, já požád odpovím: Fyzika je život. A dóóóbrý!“ A roztáhl pusu od ucha k uchu.
Jenže pak Tai onemocněl planými neštovicemi, skoro měsíc jsme se neviděli – a na minulou hodinu přišel někdo úplně jiný – sice Tai, ale s úplně jinými projevy, gesty a hlavně názory… Prostě puberťák jako vyšitý!
Poprvé naše kordy o sebe zazvonily, když se zeptal, jestli bychom dnes místo tradičního diktátu a jazykového rozboru nemohli psát slohovku, kterou dostali za domácí úkol.
„Dobře, Tai,“ povídám, „ale musíš mi říct, co máš vlastně psát.“
„Já névim!“ prohlásí s bohorovným klidem.
To mne už trochu nadzvedlo na židli. „Jak névim? Ukaž mi, jak máš zapsané zadání úlohy!“povídám a tvářím se přísně.
Taie to však naprosto nevyvede z míry : „Némam. Asi někde ztratil…“ To bylo něco na mne! Okamžitě ho „stavím do latě“ : „No dovol! A jak tedy chceš pracovat, když ani nevíš, co máš vlastně dělat?!“ Podíval se na mne jako na dorážející mouchu a vypravil ze sebe: „Nooo….nějaká popis…nebo co…“
„Tak zaprvé je popis rodu mužského a zadruhé popisů je mnoho-budovy, místnosti, věci, osoby…Který popis tedy máš psát?“ snažím se dopátrat přesného zadání.
„Névim,“ zní nevzrušená odpověď.
Dochází mi už trpělivost, a tak se zatvářím hodně kantorsky: „Tak, milý Tai, buď si honem vzpomeneš, co máš vlastně psát, nebo úlohu budeš dělat doma sám a my se teď pustíme do diktátu!“ To s Taiem konečně trochu hnulo. Poškrabal se přemýšlivě ve vlasech, vyrobil si na hlavě pěkné vrabčí hnízdo a konečně z něho vypadlo: „Povídala paní profesorká…čeba maminka nebo tatínek!“
„Aha, tak popis osoby,“ oddychla jsem si.
„Nooo…však žíkám!“podíval se na mne Tai udiveně – a z jeho výrazu bylo jasné, že si myslí něco o mentálně opožděných kantorkách. ( Jak jsme psali popis, to zaslouží vlastní kapitolku…)
Když byla úloha hotová, ptám se pro jistotu: „A Tai, učivu z mluvnice rozumíš? Nebrali jste něco nového?“
„Róóózumím!“ přikyvuje horlivě hlavou. „Ona paní profesorká požád není ve škole, požád na nějaká soutěž!“ stěžuje si.
„A to tě tak mrzí, že nemáte češtinu?“ divím se nedůvěřivě.
„Nooo! My máme pak či hodiny po sobě ta hnůůůsná matematika!“protáhl zhnuseně.
„Slyším dobře? Matematika že je hnusná?!“ nevěřím svým uším. „Vždyť nedávno jsi mi říkal, že si dvojku z ní zlepšíš na jedničku!“
Ušklíbne se, trhne ramenem a říká: „To já ne, to chce maminka!“ Když vidí, že mi vyrazil dech, trochu svoje tvrzení „změkčí“: „Mě teď víc baví zeměpis! …Taky dobrý, ne?“
Pamětníci, vzpomínejte!