Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a hlad
První hodinu v minulém týdnu bylo vidět, že Tai není ve formě. Všimla jsem si, že je bledý až dozelena, pusa mu nejela, a když se posadil, hned si položil obě ruce na stůl chystaje se,že zaujme svou oblíbenou „spací“polohu. Tu někdy zaujímá asi v polovině hodiny, a když vidí, že se spánkem nesouhlasím, hned se zeptá, jestli se může jít umýt. Vrací se z koupelny osvěžen a hodina pak v pohodě pokračuje dál.
Ptala jsem se, jestli mu něco není, ale prohlásil, že nic, a tak jsme se pustili do diktátu. Ten ovšem taky odpovídal situaci - Tai psal, co ho právě napadlo. Napsané si po sobě přečetl jen ledabyle, přisunul mi sešit k opravě a opět si položil hlavu na složené ruce. A protože červená tužka měla tentokrát mimořádné hody, říkám: „Tai, ty sis snad dnes seděl na uších!“
Trochu pozvedl hlavu a povídá odevzdaně: „Já myslím tam sedím celý!“
I další naše rozprava probíhala velmi „duchaplně“. „Tai, máš dnes v diktátě chyb jako much!“snažím se ho vyburcovat z letargie.
„Se nedivím,“odpovídá lakonicky.
„Ale já ano!“ povídám důrazně.
Pozvedl trochu hlavu a protáhl udiveně: „Áno?....To se divím!“ dokončil se stoickým klidem a uložil se zpátky.
To už se mi nelíbilo a dumala jsem, co se s Taiem dnes děje.
Pak mi blesklo hlavou: „Tai, byls dnes na obědě?“
Mlčky zavrtěl hlavou.
„A proč, proboha?!“
„Jsem zapomněl dobít kartá,“ vysvětlil stručně. (V tomhle je Tai nenapravitelný-nejméně dvakrát týdně si zapomene na další den přihlásit oběd!)
„Takže tys jedl naposledy svačinu?!“ hrozím se vědouc, že ke mně chodívá přímo z autobusu, když přijede ze školy.
Opět zakroutí hlavou. „Ne? Tak co jsi dnes jedl?“ chci se dobrat pravdy.
„No níc!“ vyleze z něho konečně. A tak se postupně dozvídám, že Tai ráno zaspal, takže se nestačil ani nasnídat, aby mu neujel autobus, a navíc zapomněl doma i svačinu. Podotýkám, že tohle sdělení ze sebe Tai vysoukal o půl čtvrté odpoledne! Chytla jsem se za hlavu a honem šla do kuchyně. Posilňující injekce v podobě krajíce chleba se šunkou a hrníčku čaje rychle zabrala a Tai nám zase ožil…
Pamětníci, vzpomínejte!