Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a pololetní test
Tai svoje hodiny u mne začíná střídavě v 15 a v 16 hodin. Dnešní hodina byla ta pozdnější, a tak jsem očekávala, že bude Tai už víc unavený, a tudíž i méně soustředěný – a nemýlila jsem se.
Nejprve vylovil z batohu učebnici češtiny a jal se v ní chaoticky listovat. Když prolistoval celou učebnici, upřel na mne zoufalý pohled: „Kde jééé? Já pšecé dal ho sém-do knížka!“
Nechápala jsem: „A co vlastně hledáš?“
Ale než jsem se dočkala odpovědi, plácl se Tai do čela a vítězně vytáhl zpoza obalu učebnice dva listy papíru. Zamával mi s nimi před očima a hlásil: „ To jsem pšinésl ukázat test na pololetí.“
Jedním dechem mě však varoval: „Ale pozór! Já blllbes!“
Ponechala jsem tentokrát výchovné působení bokem a prohlížela si test, pod nímž se červenalo hodnocení 2-3. Hledala jsem, ve kterém úkolu Tai ztratil nejvíc bodů, a nevěřím vlastním očím! Úkol ohodnocený nulou se týkal určování druhů zájmen. A přitom jestli Taiovi něco šlo naprosto bezchybně, pak to bylo vyhledávání zájmen a určování jejich druhů.
Vrhla jsem na Taie vyčítavý pohled, ale ten nečekal, až promluvím, a překotně mi vysvětloval: „Však já žíkál, já blllbes! Já ty hloupý zájmena všůůůde hledál-aji na druhá strana papír – a já nevíděl, oni na mě pšímo čůůůměly tády!“ A ukazoval prstem na řádek, na němž se skvělo několik zájmen, jež měl Tai zařadit.
Pochopila jsem. Tai prostě hledal nějaký text, v němž by zájmena nejprve vyhledal a pak je teprve zařadil – tak jsme to totiž dělávali v hodinách. A tak jsem Taie utěšila, že není „blllbes“, že jen nerozuměl zadání…
Po tomhle úvodu jsme přistoupili k diktátu. Tušila jsem, že to dnes asi nebude jednoduché, protože Tai sledoval všechno, co se kde šustlo. Místo poslechu diktátu mě upozorňoval, že z amplionů městského rozhlasu, který právě začal vyhrávat, aby upozornil na blížící se hlášení, se ozývá prapodivné škvrčení.
Samozřejmě hned rozvíjel různé teorie, co ty zvuky znamenají, a tak jsem se ani nedivila, že hned v první větě diktátu Tai spáchal hrubku a musel dvakrát škrtat. Nasadila jsem tedy přísnou tvář, aby se zklidnil, a Tai pochopil.
„Můžu napít?“zeptal se. „Mám hlavu zase pryč!“vysvětloval omluvně a napil se zhluboka, i když na stole tentokrát stál jen rájec. V tu chvíli se však hltem vody zakuckal. Když utřel slzící oči a několik kapiček vody na stránce s diktátem, konstatoval výstižně: „Jsem se na to vykašlal!“
Pamětníci, vzpomínejte!
Taiovi něco šlo naprosto bezchybně, pak to bylo vyhledávání zájmen a určování jejich druhů.