Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a nadšení
Dnes se Tai o několik minut opozdil a svoje zpoždění omlouval: „Tam dnes moc zimá a moje kolo klouzalo pomálu.“ Ubezpečila jsem ho, že může být rád, protože kdyby mu kolo klouzalo rychle, jistě by spadl a natloukl se. „Však jsem ráno natloukl! Ale jenom pěšky,“zpravil mě okamžitě. „Doufám, že ses neuhodil do hlavy,“ projevila jsem obavu o kvalitu jeho dnešního myšlení. „Neee! Jen do dolů záda – tam mozek nemám!“ rozptyloval moje obavy. „Teda…si tak myslím!“pojišťoval se pro všechny případy.
Vyndával si pomůcky z batohu a informoval mě, jaké známky může očekávat o pololetí na vysvědčení. „Budeme dostat asi od únor elektronická žákovská knížka!“ sděloval mi s vykulenýma očima. „Ještě že doma není internet!“ oddechl si. „Tak to je snadná pomoc! Budu se dívat já a mamince vždycky známky řeknu,“ pozlobila jsem ho. „No jo…to pravda,“ protáhl trochu obličej. „Ale maminka ještě nezná kód!“ zasvitlo mu v očích. Plamínek naděje však vzápětí pohasl: „ No, ale zítra doví!“ „Proč zítra?“zbystřila jsem pozornost. „Bude třídní schůzka?“ Tai jen pokýval hlavou . „Počkej,“ napadlo mne, „a maminka chodí na třídní schůzky sama?“ „Neee!“ vrtěl hlavou Tai. „S paní profesorká Dočekalová,co my u ní bydlet. Maminka na třídní schůzka nerozumět,tam mluví moc rychle. Ona tam sedět a koukat jako husa do flaška!“ řehtal se Tai. „No, Tai, jak to mluvíš o mamince?“ snažila jsem se tvářit pohoršeně. „To tak žíká pšece…né?“podivil se upřímně Tai. „Já když nerozuměl, co kluci vykládá, oni mně tak žíkali.“ A tak následovalo poučení, že ne každé rčení se může používat neomezeně…
V diktátě jsem tentokrát opět po delším čase „vyhrabala“ slovo, o němž vím, že ho Tai nějak nemůže a nemůže „strávit“. Je to slovo „nadšený“. Věta zněla: Učitelé byli žákovými znalostmi nadšeni. Pro jistotu předcházelo vysvětlení, že učitelé žákovy znalosti obdivovali. Tai s přehledem kýval hlavou na znamení naprostého porozumění, avšak když jsem jeho dnešní diktát opravovala, dočetla jsem se: Učitelé byli žákovými znalostmi natření.
O tom, jakou barvou, mě Tai však už neinformoval…
Pamětníci, vzpomínejte!