Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Taioviny
Tai, policajt a „paní na hlavu“
Díky mému cestování bylo hodin strávených s Taiem v poslední době o něco méně a také na jeho „vejšplechty“ nebylo tolik času.
Minulou hodinu mi hned po příchodu hlásil: „Měl jsem ščet s policajtem…nó,tím od městská…Ale byl na mne nějakej hodnej…se divím! Klucí žíkali, městská jsou dementi!“
Postavila jsem oči v sloup a říkám co nejpřísněji: „Kde jsi zase sebral takový výraz? To se přece neříká – a děti už vůbec ne!“
„Jo, nežíká!“ pokrčil posměšně nos. „Kluci žíkají normál!“ Znovu jsem zopakovala, že tak nemá mluvit, a chtěla jsem vědět, proč měl „střet“ s policajtem.
„No, sem si tak trochu poskákával po lavičkách, když jsem šel na autobus. Byla nuda, víte?“ Podíval se na mne, co já na to, a pokračoval:
„A policajt přišel ke mně a žíkál, že já to, jak na tom sedíme, zamazál a že to nesmím dělát!“
„No to bych řekla, že to nesmíš dělat! Představ si, že by si někdo sedl na tu pošlapanou lavičku!“ přidala jsem se k policajtskému názoru.
Tai se na mne podíval s neskrývaným despektem: „Leda dem…!“ V tu chvíli se zarazil a „vychovaně“ dokončil: „….blbés! Vždyť pršelo a bylo hnúsně!“
Pak zaznamenal můj nesouhlasný výraz a honem dodal: „Já vím, blllbés se taky nežíká…“ „Ale jsem na policajt vysrááál!“ sděloval jásavě.
V tu chvíli si vzpomněl na nedávné školení týkající se tohoto slovesa a rychle se opravil: „Já víííím-vyzzzrál!“ „Vytáhl jsem kapečníky a lavečka jsem vyleštil!“ dokončil svou přednášku. „A policajt smál a žíkal, tak je to správně, a šel někám.“
Dnes mi pro změnu sděloval už v předsíni: „Jsme měli ve třída tu paní na hlavu!“
„Jakou paní na hlavu, prosím tě?“ nechápala jsem.
„Nó, klucí žíkali paní na hlavička, ale paní profesorka žíkala, že né paní na hlavička, ale paní psylo…psycho…“ zapletl se Tai do cizího slova.
“Aha, psycholožka!“ pochopila jsem.
„Jo,psycholožka!“ oddechl si Tai a neprodleně vyrukoval s problémem, který ho evidentně trápil celou cestu ze školy.
„Ona nám dala takový otázečka a taký bylo, kdo ve čídě nadává,“ osobitě mi přibližoval psychologický dotazník.
„A klucí…nó…někteří…napsali, že já nadávám!“ „Ale já pšece nenadávám!“ podíval se na mne rozhořčeně.
Vycítila jsem svou příležitost a říkám mu: „Tai, ty nenadáváš? A co jsou potom ti dementi, blbci, pitomci a další slova, která už jsem od tebe slyšela?“
Zůstal na mne koukat s otevřenou pusou. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí, a za chvíli povídá: „Ale já pšece žíkám každý…nó…asi měsíc jiný slovó! A klucí asi myslí, že to né nadávky. To oni žíkají normál.“
„Tak nevím,proč tak psali…“ dodal rezignovaně a otevřel sešit, čímž ukončil pro tu chvíli debatu.
Pamětníci, vzpomínejte!