Erotická ex libris - svědectví své doby
Z čisté lásky vyrostlo sběratelství krásných knih. Tak jako milenci, i bibliofilové se různí. Kolik druhů knih, tolik je rozličných vkusů. Jsou tací, kteří se shánějí po všech vydáních spisů určitého spisovatele, jiní touží po všech knihách o známé osobnosti, další milují přepychová vydání na krásném papíru a v elegantní vazbě. Vztah těchto sběratelů přirovnal S. K. Neumann k poměru k ženám:"Styk s duchaplnou ženou rozněcuje nás a činí šťastnými a moudrými zajisté tím více, čím je žena krásnější; podobnou rozkoš, kterou nám kniha má poskytovati, je hlubší a přitažlivější, je-li kniha krásně vypravena."
Mezi literární kuriozity se řadí také literatura erotická, donedávna neúprosně pronásledovaná, ačkoliv každý kulturní člověk dobře ví, že téměř veškerá krásná literatura se zabývá erotickými motivy. Není snad básníka, který by alespoň jednou básní nepřispěl k rozmnožení erotických výplodů. Vzpomeňme Byrona, Goetha i Vrchlického a musíme uznat oprávněnost tohoto tvrzení.
Zdravá erotika patří k nejnádhernějším občerstvujícím prostředkům ducha. Tak se erotická díla stala dobovými ilustracemi mravnosti a kulturních dějin lidstva. Zachovaly se nám erotické spisy z dob starověkého Říma od Petronia a Horatia, Ovidiovo Umění milovat neztratilo platnost ani po staletích. Nesmrtelné místo v dějinách erotické literatury zaujímá Giovanni Boccacio svým Dekameronem, erotická díla spisovali papežové Inoncenc XI., Pius II., AlexandrVII., četní kardinálové, např. i Richelieu. Mezi autory erotických děl můžeme zařadit Mirabeaua, Voltaira i Diderota, stejně jako markýze de Sade, po němž dodnes nazýváme pohlavní ukájení spojené s násilím a bolestí. Erotické spisy se rodily nejen v evropských zemích, ale i v Asii (Šeherezáda, Kámasútra). Bibliofilové vyhledávali možnost získat stará vydání, bibliofilsky vypravené novotisky a mohli zkoumat umělecký, literární, sexuální, medicínský, psychologický i kulturní vývoj lidstva v této oblasti. Největším sběratelem erotik byl bibliofil Pisanus Fraxi (1834 - 1900), anglický obchodník, který znal většinu moderních jazyků, a který ve svém londýnském bytě vybudoval největší sbírku a uspořádal a vydal několik bibliografií erotické literatury.
Nebývalý ruch a rozkvět bibliofilie na konci XIX. a na počátku minulého století způsobil, že se sběratelé snažili své knihy označit původní knižní značkou v různých grafických technikách. Grafickou značku, ex libris, si dávali zhotovovat podle druhů knih, nebo tak, aby měla nějaký vztah k osobě majitelově. V případě knih erotických šlo však spíše o výraz všeobecného erotismu, nebo se výjev vztahoval k obsahu knihy. Narozdíl od ostatní krásné literatury si někteří majitelé nedávali vytisknout plné jméno, aby se nevystavovali útokům jemnocitných umravňovatelů. V různých dobách také rozšiřování a tedy i půjčování erotických knih podléhalo trestním zákonům, a tak zůstala z majitelova jména jen zkratka.Nejdůležitější na ex libris je ovšem kresba. Erotika je nejchoulostivější stránkou výtvarného umění, a tak při zobrazování bylo zapotřebí dobrého rozmyslu a velké opatrnosti, aby se obraz nestal banálním a urážejícím vkus. Kresby proto bývají prosté, nevtíravé, načrtnuté s vybraným vkusem a vtipem.
V zásadě lze erotická exlibris roztřídit na dekorativní a obrazová. Čistě dekorativních, vytvořených v duchu doby, je málo a patří sem např. ornamentální list V.H. Brunnera pro SKN (obrázek 1)nebo dřevoryty Josefa Hodka s figurální ozdobou a ornamentální výplní.( obrázek 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8). 
Dekorativní motivy pohlavních emblémů jsou častým námětem i v dřevorytech Anny Mackové (obrázek 9, 10).
Nejvděčnějším motivem pro zobrazování všeho druhu je příroda.
Lidské tělo je nejdokonalejším a nejčistším výtvorem přírody. Není divu, že akt je motivem pro erotická ex libris. A protože kresby pocházejí zejména od výtvarníků mužských, zobrazováno bývá zejména tělo ženské (obrázek 11, 12). Někdy akt bývá v poloze frivolnější, jindy s obnaženými genitáliemi nebo se symbolickými emblémy (obrázek 13, 14, 15).
Exlibris se nevyhýbají ani opravdovému pohlavnímu styku, někdy jen v postavách a scénách mytologických. Nejpřiléhavějším vyjádřením bývá Amor či Kupido, starořímský bůžek lásky, zobrazovaný jako roztomilé děcko se zlatými křidélky, vyzbrojené zlatým lukem a šípy, před nímž si nikdo neměl být jist.
Dalším, avšak řídkým mytologickým motivem, bývá socha řeckého boha Priapa, boha 
plodnosti, jehož sochy se vztyčeným falem se vystavovaly v zahradách a vinicích. Po něm se nazývá i falus priapem.
Řecké báje bývaly motivem častým. Vyskytují se tu Satyři či Fauni (obrázek 16, 17) , milostné avantýry bohů, biblická Salomé a její příběh s Janem Křtitelem, který nenavazuje na bibli a vyjadřuje nenávist vyvěrající z erotismu.
Nejzřetelnějším symbolem erotismu však byl odedávna falus. Jej uctívaly primitivní národové stejně jako civilizace asyrské a babylonské, Egypťané i Indové, Řekové i Římané, stejně jako praobyvatelé Mexika.
Falus byl symbolem plodnosti, bohatství a požehnání a zobrazoval se buď jako součást mužských soch, nebo i jen jako obrovský ztopořený penis. Ani křesťanství se nepodařilo falický kult odstranit. Někteří badatelé tvrdí, že ani kříž není křesťanským vynálezem, ale jeho kolmé rameno prý kdysi symbolizovalo mužský a vodorovné ženský pohlavní orgán, a jejich spojení značilo manželství.
Zobrazování falu se různilo (obrázek 32). Někdy vypadal jako bůh na oltáři, k němuž 
lidstvo vzhlíží jako k naději (obrázek 18), jindy jako pták (obrázek 9) oddávající se požitku se ženou (13) nebo vetřelec hledající svou oběť. Podobně i na obrázku 19 představuje studnu života, z níž lidstvo čerpá nezbytnou vláhu k novému žití.
Nejčastěji se však falu užívá jako jezdeckého zvířete, jež řídí na něm sedící žena (obrázek 20, 21, 22, 23). Někde bývá falus v těsné souvislosti s pohlavním úkonem, a to buď čistě naturalisticky (obrázek 11), symbolicky nebo dekorativně. Jindy genitálie znázorňují pohlavní styk (obrázek 24).
Ženské orgány kupodivu se na exlibris nacházejí méně často, pravděpodobně proto, že vulva byla v pohlavním spojení prvkem spíše pasivním (obrázek 25).
Vzácná jsou politická exlibris s erotickými náměty, např. satira na poměry ve válečných letech 1914 - 18 (obrázek 30). Právě toto exlibris potvrzuje, do jaké míry je knižní značka výplodem doby, v níž vznikla.Téměř neznámým dokumentem kulturního a estetického cítění autorů i majitelů vzácných knih.
Ivo Krieshofer
Autoři exlibris
1. V. H. Brunner, Praha, zinkografie
2.- 8. Josef Hodek, Plzeň, dřevoryt
9. 10. Anna Macková, Praha, dřevoryt
11. Gara Arnold, Budapešť, lept
12. M.L., (?) , zinkografie
13. Anton Hofbauer, České Budějovice, dřevoryt
14. Karel Šimůnek, Praha, zinkografie
15. Roman Hašek, Praha, fotografie
16. Roman Hašek, Praha, autotypie
17. Josef Hodek, Plzeň, dřevoryt
18. Adolf Odenwald, Berlín, zinkografie
19. Josef Hodek, Plzeň, dřevoryt
20. Atilla de Sassy, Budapešť, zinkografie
21. Rule Erdmann, Praha, zinkografie
22. Hugo Sittel, Düsseldorf, barevná litografie
23. Berga-Bouda Josef, Barcelona, litografie
24. E. A. Hruška, Praha, dřevoryt
25. Anton Hofbauer, České Budějovice, litografie
26. E. Ranzenhofer, Vídeň, zinkografie
27. Jaro Beran, Liberec, dřevoryt
28. František Kobliha, Praha, dřevoryt
29. Hugo Sittel, Düsseldorf, zinkografie
30. Hans Zarth, Mnichov, litografie
31. J.J. Vriesländer, Výmar, litografie
