Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Doktorky Bolíto a jejich pacienti
Ale ani kariéra doktorky Bolíto mi nevydržela dlouho. Nedostávalo se totiž pacientů. Berunka zřejmě varovala všechny kolegyně v okolí, a tak pokud jsme vůbec nějaké slunéčko s Julinkou spatřily, mašírovalo vždy jako o závod a všemi způsoby dávalo najevo, že jeho fyzická kondička je skvělá. Zaměřily jsme tedy svou pozornost na poněkud větší zvířátka ve svém okolí. Nejprve jsem se snažila navázat kontakt se slepicemi našeho pana domácího, avšak setkala jsem se s naprostým nezájmem. Buď se popelily a vířily prach v koutě dvorku, nebo na chvíli zmizely v kurníku a vzápětí spustily alarm,že snesly vajíčko. Já jsem však "měla žízeň" hlavně na kohouta - vznosného krasavce s mohutným, ocelově modrým ocasem, zlatavě pestrým peřím a rudým hřebínkem. Vykračoval si po dvoře, tvářil se majetnicky a všechno se mu klidilo z cesty. Nikdo nestál o klovanec jeho ostrého zobanu. A právě tento kokrháč si to u mne minulé léto rozlil!Byl nádherný letní den, sluníčko pražilo od rána, a tak maminka rozhodla, že odpoledne strávíme na dvoře. Mně maminka nalila do dětské vaničky vodu a vysvlékla mě na naháčka, abych se mohla cábrat. Sama se uložila s knížkou na deku na trávníku ve stínu velké hrušky. Pohoda trvala asi půl hodiny, než jsem pocítila hlad. Maminka se tedy vydala pro krajíc chleba s máslem a šťávu, protože nám oběma vyprahlo. Za chvíli se vrátila, položila na deku talířek s krajícem , postavila džbánek se šťávou a vracela se ještě pro skleničky. Já vylezla z vaničky, usadila se na dece a s chutí se zakousla do chleba. V tu chvíli jsem se ocitla v zorném poli kohouta. Přikráčel asi na metr ode mne, natočil hlavu a pozoroval mne jedním okem. Nic zlého netušíc odlomila jsem kousíček chleba a hodila mu ho. Mrštně ho sezobl a koukal dál. Jenže najednou si to asi rozmyslel, zamával křídly, a než jsem se stačila vzpamatovat, vyrval mi krajíc z ruky a za doprovodu zběsile kdákajících slepic s ním uháněl na druhý konec dvora. Můj úpěnlivý nářek přivolal maminku. Ta kohoutovi vyčinila a mně přinesla krajíc nový. Ten už jsem jedla skryta mamince za zády a s očima upřenýma na kohouta.
Tak právě tento kohout mě nejvíc odrazoval od toho, abych na jeho družkách zkoušela své léčitelské umění - i když jsem byla hluboce přesvědčena, že všechny chraptí...
Další vhodné objekty se nacházely na sousedově dvorku, ale ani tam jsme neuspěly. Julinčin tatínek, vášnivý chovatel králíků, nám přísně zakázal dávat jeho miláčkům cokoliv jiného než prověřené listy pampelišek. Kocour se zase uložil na pro nás nedosažitelné místo a odtud nás výsměšně pozoroval. A když jsme ho přece jen jednou lapily, bránil se odbornému vyšetření všemi drápy, a od té doby, když jsme se k němu blížily, výhrůžně syčel a prskal. Ještě nejdéle a nejtrpělivěji snášel naši péči střapatý voříšek Reček. Nechal se ukládat do postýlky pro panenky, měřit si teplotu, dovolil dokonce, abychom mu zkontrolovaly mandle, ale když došlo na obvazovou techniku, byla i jeho trpělivost u konce. To bylo tehdy, když jsme mu obvázaly ocásek a zapomněly mu obvaz posléze sundat. Obvaz se sice uvolnil, rozmotal, ale jeho k ocásku přivázaný konec držel pevně. A tak nebohý Reček, úplně zdivočelý neúspěšným soubojem se záludným bílým nepřítelem, lítal po dvoře jako torpédo, dlouhý fáč za ním vlál a teprve asi po čtvrthodině se zachytil o plot a Reček byl svobodný. Na nás dvě s Julinkou však ještě do večera temně vrčel, zavile loupal očima a pro jistotu se před námi soukal pod nejbližší kus nábytku.