Vánoce, vánoce přicházejí…
A s nimi také různé tradiční pečivo, především vánočka. Zajímavé na ní je, že chutná v každé rodině trochu jinak, přestože je mnohdy připravena podle stejného receptu. Nechci s tím otravovat, ale vánočka mojí babičky i maminky mi zůstává stále v paměti jako ty nejlepší.
Jak to vůbec s tímhle typickým pečivem začalo? Prý už v 16. století se o ní zmiňují staré záznamy a jsou uchovány recepty. Pojmenování vánočka také není jediné, dříve se jí říkalo húska, calta a ještě dnes jsou v Čechách a na Moravě různá krajová pojmenování : štědrovice, štricka, štrucla, ceplík. Nebo také štědrovka.
Však to znáte z Erbenovy básně :
Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku,
cože komu dobrého neseš na památku?
Hospodáři štědrovku….
Ten prý dostával vždycky první krajíček, aby se mu urodilo hodně obilí. Co dneska dostávají hospodáři, na farmáře překřtění, čert ví. Asi pizzu.
Pamatuji se ještě na jeden příběh o vánočce z konce let padesátých. Moje o dost let starší sestřenice tehdy dokončila studium na Pedagogické fakultě UK a byla obdařena hrdým titulem Prped. Čerstvá prpedka měla neobyčejné štěstí, dostala umístěnku na jednu školu v Praze. Tam byl ředitelem velice horlivý komunista, který se snažil snad ještě víc, než soudruzi v Moskvě kázali. Oznámil pedagogickému sboru, že Vánoce jsou buržoasní přežitek a všechno s tím spojené také. Že se jedná o slunovrat a dárky přináší Děda Mráz. Nikoliv nějaký Ježíšek, jak náboženství, opium lidstva, učilo děti dříve. A vánočka - ta se prý od nynějška jmenuje slunovratka, rozkázal. Prpedka jen zírala. Ani jí ten rok vánočka nechutnala. Zdá se mi ale, s odstupem času, že se to jaksi neujalo.
Kdysi dávno směli, traduje se, péct vánočku jen řemeslníci cechu pekařského. Až asi od 18. století se začaly péct vánočky doma. Byl to skoro obřad a je s ním spojeno mnoho pověr a zvyků. Hospodyně musela zadělávat v bílé zástěře a v bílém šátku, nesměla mluvit (!) a při kynutí těsta měla vyskakovat vysoko do výšky.
Jistě si někteří z vás starších vzpomenou na paní Jiřinu Šejbalovou, jak ve filmu Vlčí jáma (asi z roku 1957) pekla vánočky. Mnozí ovšem víc na to, jak šlapala v kádi zelí, já také. Byla jsem tehdy dost mladá holka a připadalo mi to strašně legrační. Ten film ale, pokud si vzpomínám, vlastně moc legrační nebyl, stejně jako román od Glazarové, který byl předlohou.
Máme vánočku každý rok, je to manželovo nejoblíbenější vánoční pečivo. Moc si nevyskakuji, ale úzkostně pozoruji, jak těsto kyne. Přiznávám, že jsem nemehlo, neumím uplést cop ze čtyř pramenů, ale vždycky to nějak zakamufluji. Vánočka na plechu vypadá dobře. Potřená vajíčkem, ozdobená mandlemi, propíchnutá špejlemi, aby se nesesunula. Jenže, marná snaha, vždycky se nějak zhroutí ke straně. Když mně později osud zavál do Německa, tak jsem to vždy konsultovala s maminkou na dálku. Telefonicky. Ta mně vždy uklidňovala, je to docela určitě tím, že mnou vyrobené těsto je „příliš dobré“ a nejlépe že stejně prý vypadá vánočka z tak zvaně „chudého“ těsta, taková, co se tenkrát prodávala v Praze v pekařstvích po celý rok a za pár korun. Manžel si naštěstí nevšímá u mého výrobku tvaru, ale chuti a mnou předložená „štědrovka“ mu dosud vždy vyhovovala. Je to dobrý člověk. Od dětí se asi žádného rozumného úsudku nedočkám, ale možná, že si později,ve stáří, vzpomenou na maminčinu vánočku. Doufám, že ne v hrůze.
V Německu se vánočka jmenuje Christstollen, čili štola a peče se dlouho před Vánocemi, protože se musí rozležet. Není divu, je těžká jak cep. Je v ní různé sušené ovoce, rozinky a mandle, citronát a oranžát a někdy i marcipán. Splétat se to nemusí, jen přeložit a zasypat závějí práškového cukru. Celkově to tím tvarem a cukrovým zásypem prý má připomínat mimino, právě narozeného Ježíška.
Má také dávnou tradici, první záznamy jsou z roku 1329 z Naumburgu an der Saale, kdy byla mezi vánočními dary, přinášenými poddanými biskupovi. Za moc asi nestála, protože se tehdy z důvodů v té době adventní trvajícího půstu směla skládat jen z vody, ovesné mouky a řepkového oleje. Nebo řepného? Píšou Rübenöl. Brrr. Katolické dogma zakazovalo v tehdejší době v půstní době také mléko a máslo. Muselo to chutnat dost hrozně, ta vánoční placka. Proto napsali kurfiřti Ernest a Albrecht von Sachsen v roce 1430 papeži uctivou supliku s prosbou, aby dovolil dávat do těch štol máslo. Jenže Boží mlýny melou pomalu. Napřed to papež Nicolaus V. odmítnul a až papež Innocenc VIII. poslal v roce 1491 tak zvaný „Butterbrief“, který dovoloval použít na toto pečivo máslo. Jenže : platilo to jen pro domy vládnoucí šlechty a jejich dodavatele a museli zaplatit církvi jakousi pokutu, za kterou se pak stavěly kostely, konkrétně dóm ve Freiburgu. Takže se dá říci, že papež zasáhl do receptu na vánočku, protože toto povolení se jistě tykalo i katolických zemí, rozkládajících se více na východ. Lid obecný si také začal troufat a máslo se tak dostalo do všech štol a tím také do českých a rakouských vánoček.
Dvorní pekař jménem Drasdo z Torgau v Sasku doplnil těsto ještě sušeným ovocem a tak se stala z hubeného dietního pečiva kalorická bomba, jak jí známe dnes. V Drážďanech se tak zvané Christstolly vyskytují v záznamech až „Anno1474“, to se poprvé objevuje položka Christbrod na účtu pro drážďanský dvůr. Ale běžný název v Drážďanech byl vždycky strizel. Drážďanský Striezelmarkt je nejstarší vánoční trh v Německu. Od roku 1560 předávali pekaři v Sasku svému zemskému pánovi každý rok před Vánocemi dvě štoly, každou 1,5 m dlouhou a 18 kilo těžkou. Osm mistrů a osm tovaryšů jí neslo v průvodu až do zámku. V roce 1730 nechal August, zvaný Silný ( to měl asi z těch štol) udělat strašlivě velkou štrycli, čili štolu, která vážila 1,8 tuny a byla pak rozdělana na 24.000 porcí. Drážďanští pekaři museli bojovat o své privilegium, dodávat štoly na Strizelmarkt. Jiná města, jako Míšeň a nebo Siebenlehen jim dělala konkurenci. Až po třicetileté válce, v roce 1648 dosáhli vytouženého privilegia, prodávat jen v Drážďanech upečené štoly. Od roku 1997 existuje dokonce chráněná značka „Dresdener Stollen“, pro ty pravé, které se mohou vyrábět jen v určených asi 150 pekárnách v prostoru Drážďan.
Ale já peču stále českou vánočku, každoročně trochu s obavami. S maminkou se už radit nemůžu, ale doufám, že se na mne shora vlídně dívá a drží palce.
Jestli si chcete přečíst něco hezkého, starodávného o Vánocích a vánočkách, tak doporučuji Nedělní povídky od Ignáta Hermanna, zejména pak povídku Vánočka a Tobiáškův Štědrý den. Povídky znovu pěkně vybral a uspořádal Přemysl Rut, vyšly v roce 2004 v Nakladatelství Lidových novin. A já je dostala k Vánocům.
Helena Mottl – Hrbková