Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robin,
zítra Marika.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Indie je zemí kontrastů (1)
 
Náš Airbus spol. Air Austria se snášel v deset večer na letiště Indiry Gandhíové v Dillí, hlavním městě Indie. Ačkoli jsme byli vybaveni radami známých „co už tu byli“ i informacemi získanými z Internetu a dalších zdrojů, přesto jsme si s kolegou nebyli jisti, co máme přesně očekávat.
Byli jsme zvědaví a trochu nejistí. Už i ta pouliční světla vypadala z výšky poněkud jinak než u nás  v Evropě. Letištní hala svým vzhledem i technickým stavem připomínala nádraží ČD v Ostravě - Vítkovicích. Místo turistické informační kanceláře s počítači, faxem atd. tu byly jen dvě unavené osoby sedící za odřenou dřevěnou přepážkou a vybavené pouze tlustými seznamy a psacím strojem. Největší zážitek z odlišné kultury nás však teprve čekal. Řidič obstarožního taxíku naložil naše zavazadla (poté, co jsme srazili na rozumnou míru přemrštěné požadavky mladíka, který s ochotou přenesl naše zavazadla asi o patnáct metrů a pak za to žádal 10 dolarů) a  vyrazil s námi do hotelu Oberoi Maiden, kde bylo rezervováno ubytování.
 
Náš hotel byl na opačné straně města než letiště a tak na nás čekala cesta přes celé město. Později jsme zjistili, že v Dillí existují  široké a prostorné bulváry, nicméně těm se náš taxikář (asi volil zkratky) zdaleka vyhnul. Projížděli jsme malými uličkami mezi domy, které vypadaly jako polozbořené. Namísto pouličních lamp byly uličky  osvětlené desítkami ohňů u nichž se ohřívaly skupinky podezřelých lidí. Měli jsme pocit, že snad chystají něco nekalého. Občas jsme viděli, že na ohni stojí obrovské hrnce ze kterých si lidé kolem nabírají – asi indický fast-food. U některých chatrných domů stály hranaté náklaďáky, na které byly nakládány obrovské balíky čehosi neidentifikovatelného, kdoví čeho, když byla skoro půlnoc. Různě v ulicích postávaly a potulovaly se pověstné indické krávy. Taxikář naštěstí nikde nezastavoval a nakonec jsme dojeli k hotelu, honosné budově v  britském koloniálním stylu, připomínající slávu zašlých let.
 
Ubytování  bylo slušné, ale přesto mi připadalo spíše jako ostrov uprostřed divočiny. Moc jsem si neuměl představit, že v tomto prapodivném světě se má stavět metro, kvůli kterému jsme sem přijeli. Druhý den nás měl přesvědčit o tom, že Indie je skutečně zemí kontrastů. Už za denního světla jsme jeli taxíkem na místo našeho jednání, kde stojí vládní budovy  a  odehrává se i  obchodní  život.
Na rozdíl od úzkých, přecpaných uliček starého Dillí jsme nyní projížděli širokými čtyřproudými ulicemi se systémem kruhových objezdů. Kolem ulic byly rozlehlé parky, ve kterých byly skryty budovy různých ministerstev a úřadů. Názvy budov připomínaly naše staré časy: místo prostého nápisu Nemocnice byla před nemocničním komplexem obrovská cedule honosným názvem „Ústřední ústav pro zdraví národů“.
Přesto i tady jsme viděli pro nás dost nezvyklé kontrasty. Hned vedle bohatých vil, jejichž cena by u nás představovala desítky milionů, stály ve volných prolukách přístřešky těch nejchudších – přes konstrukci z větví stromů přetažené plátno, které sloužilo jako střecha, před chatrčí oheň, kolem se batolí děti a domácí dobytek, o hygieně nemluvě. Na každé světelné křižovatce žebrající děti v hadrech. Hned za kamennou zdí luxusní rezidence obrovská hromada odpadků.
Kanceláře,  ve kterých  jsme  jednali,  byly moderně zařízené, čisté a klimatizované. Pohybovali se zde vzdělaní, kultivovaní a sebevědomí lidé, důležití pánové a dámy státní správy. Musel jsem přemýšlet nad tím, k jakému vzdělání se asi dostanou děti, které jsme viděli v plátěných chatrčích. Nakolik je trápí věci, které jsem četl v indických novinách, která hvězda Bollywoodu (indická verze Hollywoodu) se s kým rozešla, jak se vyvíjí vztahy s Pákistánem, co se děje mezi indickými celebritami. Viděl jsem, že vedle úzké elity, která je vzdělaná a dobře situovaná, žije většina těch, kteří jsou rádi, když najdou nějakou práci a získají pár rupií za den (rupie je méně než naše koruna). Ačkoli jsme běžnými zaměstnanci české firmy, pro většinu prostých Indů jsme byli bohatými bílými muži. Člověk se ani moc nemohl zlobit na to, že za  jakoukoli,  byť i drobnou úsluhu, čekali Indové nějaký bakšiš.
 
Byli  jsme  se také  podívat u posmrtného  památníku Mahátmá Gándhího, kterému Indie vděčí za pokojný přechod z britské nadvlády k  nezávislosti. Byli jsme dojati úctou, kterou mu obyčejní Indové prokazují. Uvědomovali jsme si, že k jeho myšlence svobody a rovnosti příležitostí pro každého, i toho nejprostšího Inda, má jeho země ještě kus cesty před sebou. A nejen jeho země.
 
Pavel Maňásek
Pokračování příště…


Komentáře
Poslední komentář: 16.08.2006  09:45
 Datum
Jméno
Téma
 16.08.  09:45 Svatopluk Ghandi
 15.08.  23:41 Jarda aha
 15.08.  22:33 Svatopluk malá poznámka
 15.08.  19:52 Ludmila T
 15.08.  10:29 emach pro Marcelu
 15.08.  08:47 gagiknedlik zajímavý příspěvek
 15.08.  07:38 Marcela
 15.08.  07:33 emach