K posteli mám odjakživa vřelý vztah. Proč? Protože to byl první kus nábytku, se kterým jsem se na tomto světě seznámila. Možná také proto, že jsem si v ní báječně užívala, když mi ji občas rozestlaly dětské nemoci, jako například spála, spalničky, plané neštovice, příušnice a jiné přítelkyně, které mě omluvily ve škole a já si mohla, obložená hračkami, knížkami, pastelkami od rána do večera kreslit a hrát. Prostě se mít.
V pubertě se v posteli dalo snít o lásce. Byly to vesměs příběhy s dobrým koncem, protože v těchto letech se budoucnost jeví všem šťastná a spanilá.
Dnes, kdy mne neodkladné pracovní záležitosti vytrénovaly jako adrenalinového sportovce a já běžím s rozžhaveným notebookem pod paždí svůj každodenní maraton, nesmím zahlédnout postel. Jakmile zahlédnu postel, mám chuť se vším praštit a okamžitě si do ní lehnout. A co je nejhorší? Kdykoliv se poslechnu, vždycky se pochválím.
Neodkladné povinnosti se postupně stávají odkladnějšími, nezbytné činnosti zbytečnějšími, důležitá jednání bezvýznamnějšími. Cíle se pomalu vzdalují a rozplývají. Neslyšně přichází Blaženost v měkkounkých domácích trepičkách, lemovaných kožešinkou. Oční víčka se pomalu zavírají, svět ztichne a já spím.
Notebook oddychuje spokojeně na mém břichu.
Po probuzení mě pravidelně přepadne zděšení nad ztrátou času, který jsem si dovolila urvat pro sebe. Natáhne srdce jako plechový budík, nervy napne coby tětivy závodních luků a adrenalin se chopí žezla. Opět začnu telefonovat, rozesílat esemesky, z internetu stahovat vzkazy jako usušené prádlo ze šňůry, e-mailovat k ue-mailování, likvidovat počítačové viry, i ty z ráje, vyplňovat šíleně složité dotazníky pro tisícihlavé úředníky, dělat si poznámky, protože nejlepší nápady přicházejí v nejnevhodnější okamžik – dokud nezahlédnu postel.
Jakmile totiž zahlédnu postel...!!!
Stres z práce, stres z odpočinku.
Naštěstí mě od téhle přiblblé repetice osvobodil Dale Carnegie. Asi na tom s tou postelí býval podobně. Hledal argumenty pro poleženíčko tak dlouho, dokud je, génius, nenašel. Na počátku 80. let minulého století ve své slavné knize Jak se zbavit starostí a začít žít totiž napsal:
„Odpočívejte ještě dříve, než se unavíte.“
To se mi ulevilo! Ještě že jsem se kdysi naučila číst! „How to stop worrying and start living.“
Miláček Carnegie. Sblížili jsme se skrze postel. Konečně skrze postel se může člověk sblížit i s jinými autory.