Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BIBLICKÉ PŘÍBĚHY  (7)

Vstup do zaslíbené země 

Jozue měl nyní uzavřít čtyřicetileté putování pouštěmi Sinaje vpádem do zaslíbené země, která nebyla větší než polovina dnešního Švýcarska. Soustředil proto hlavní síly naproti Jerichu, strategickému bodu, který střežil brody přes řeku Jordán. „Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám synům Izraele.“ (Joz 1,2) Tak zněl příkaz Boží. Než se však vojska odvážila prvního vpádu, vyslal Jozue k Jerichu dva zvědy. Jerišský král se o průzkumu dozvěděl – dvojici Izraelců naštěstí ukryla žena Rachab (Raachab). V noci pak spustila oba pronásledované z okna a Izraelci se za prokázanou službu zavázali šetřit nejenom Rachab, ale i celou její rodinu; poznávacím znamením měla být červená šňůra v okně. 

Rachab posloužila útočníkům i informací o morálním stavu Jerišských: „Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku,“ (Joz 2,9) říkala Rachab ještě před začátkem válečné kampaně. Vlastní přechod Jordánu proběhl stejně jako přechod Rudého moře před čtyřiceti lety. Nejprve vstoupili do Jordánu nosiči se schránou úmluvy a jordánské vody se rozestoupily, jakmile kněží nesoucí truhlu vnořili své nohy do řeky. Jordán byl tehdy, v čase žní, rozvodněn... vtom již vstoupili na suché dno i bojovníci Izraele. Aby tato velká událost byla dokumentována i fyzicky, nechal Jozue vyzvednout ze dna řeky dvanáct balvanů. Ty pak byly postaveny do Gilgálské svatyně zbudované nedaleko jordánských brodů. Tady si Izrael rok co rok připomínal legendární návrat do své domoviny. 

Jericho se příchozím uzavřelo a Izraelští ani neměli zkušenost s obléháním hrazených měst, ani nedisponovali obléhací technikou. Bůh jim vychází vstříc pokynem, aby bojovníci obešli hradby Jericha – a to šestkrát v šesti za sebou jdoucích dnech. Sedmého dne mají obejít město sedmkrát – posedmé kněží zatroubí na polnice a hradby Jericha se zhroutí. Máme-li věřit archeologům, jde v bibli jen o obraz, o symboliku, neboť město Jericho se skutečně mocnými hradbami leželo v době Jozuova příchodu (kolem 1150 před Kristem) v sutinách. 

Biblický text je snad starým liturgickým čtením, kterým si Židé v Gilgánské svatyni připomínali finále svého putování. Jozue – právě tak jako Mojžíš – nevedl zřejmě ani všechny kmeny, ale jen potomky Josefovy, kmeny Manases a Efrajim a snad i rod Benjamínův. Není také náhodou, že prostor příštích Jozuových bitev leží právě ve střední části Izraele, která byla obsazena touto trojicí kmenů. 

Vraťme se však k starozákonnímu podání. Dalším strategickým bodem, jehož se měli Izraelci zmocnit, bylo město Aj. První útok byl však odražen, neboť jeden z izraelských bojovníků si ponechal stříbro, zlato a plášť ukořistěné v Jerichu. Drahé kovy dobytého města měly však, jak rozhodl Jozue, patřit Bohu. Viník Akán (Achan) z pokolení Judova byl za svůj přestupek ukamenován. Trest byl zajisté mimořádně přísný – možná proto, že plášť, stříbro a „zlatý jazyk“ patřily mezi pohanské kultovní předměty, jak uvádějí někteří znalci Písma. 

Teprve pak Ajo padlo. Jozue využil válečné lsti a předstíral útěk od hradeb města. Obránci otevřeli městské brány, vydali se za prchajícími, a zatím jejich citadela padla do rukou skryté Jozuovy zálohy. Pověst o tomto vítězství se šířila zemí a obyvatelé Gibeónu se rozhodli uzavřít s Jozuem pakt o neútočení. 

Gibeónští se však právem obávali, že Jozue s nimi neuzavře smlouvu, neboť Izrael se nesměl bratřit s Kanaanci. Vyslali tedy poselstvo, které předstíralo příchod z velmi vzdálené země. Izraelští prohlédli lest Gibeónu pozdě. Jozue nicméně dohodu neporušil, ale učinil z Gibeónských poddané Izraele, odsouzené ke štípání dříví a k čerpání vody. 

Ostatní domorodí vladaři pokládali pakt Gibeónu za zradu společných zájmů; jeruzalémský vladař se okamžitě spojil se čtyřmi dalšími mocnáři a „zrádné“ město bylo obleženo. Jozue však nečekaně vytáhl z Gilgálu a oblehatele rozdrtil. Slunce při tom stálo na obloze tak dlouho, dokud izraelský lid nevykonal akt msty. 

Na ty, kteří z místa bitvy prchali, „vrhal... Hospodin s nebe balvany“. (Joz 10,11) Pětice vladařů se ukryla v jeskyni, avšak Izraelci po bitvě vešli i do těchto míst a velitelé Izraele stoupli vítězně na šíje zajatých králů. Všichni do jednoho byli pobiti. Oněch pět vladařů představovalo celý jih Palestiny. Za Jozua došlo i k rozdělení země mezi dvanáct izraelských kmenů. Parcelace probíhala v Šílo (Sílo), severozápadně od Jericha. Tady byla vybudována svatyně, v níž byla později uložena i archa úmluvy; dá se tedy říci, že se tak Šílo z více důvodů stávalo posvátnou základnou Izraele, zvláště cennou v dobách, kdy lid ještě neměl korunované vladaře. Ve skutečnosti Jozuova doba nevládla celým Izraelem, aby si jej mohla rozdělit. Hranice, o nichž se mluví v prvních knihách Zákona, jsou de facto hranicemi daleko pozdější doby, časů nejmocnějších králů země. Tradice prostě připsala i bitvy, k nimž došlo daleko později.

Písemný i ústní materiál z různých dob byl rovněž zpracován biblickými autory daleko později a dnes těmto mužům můžeme sotva zazlívat, že zhustili děje a že zápasy celých generací zkoncentrovali místně i časově do krátké etapy. Faktem ovšem zůstává, že doba, mocenské poměry Izraeli v daném okamžiku přály, i když byla tato nepatrná zemička vklíněna mezi četné cizí národy a mezi velké mocnosti tehdejšího světa. V Jozuově době, někdy okolo roku 1150, kdy Izrael vniká do zaslíbené země, jsou chetitská a egyptská říše v relativní rovnováze. 

Roku 1280 se mocní obou států shodli na takzvané „věčné smlouvě“; v pozadí jejich koalice byl snad nejspíše strach před invazí stále mocnějších Filištínů (Pelistea). Daná konstelace vytvořila ovšem na průsečíku mocenských siločar, v Kanaanu, určité vakuum. A tu tedy vnikají do země Izraelci. Izolované městské státečky, a v tom má Starý zákon naprostou pravdu, nejsou s to klást počínající invazi znatelnější odpor. Velmi tvrdým oříškem pro Izrael se však v budoucnu stanou Filišťané (Pelištejci), kteří se k výsostným sférám Izraele blíží od středomořské oblasti. Bojům s nimi je ostatně věnováno nejedno pozdější biblické vyprávění. V době, kterou popisujeme, zaujímají tito bibličtí „obři“ již pruh území podél Středomoří a na dvou mistech se jim dokonce podařilo vytvořit strategické předmostí proti Izraeli. Ovládli například území Jeruzaléma a vrazili tak nebezpečně klín právě do středu Izraele. V jiném, severnějším klínu postavili svou pevnost Megiddo a vytvořili tak chronickou hrozbu, že z dobytých strategických výsep rozdělí Izrael na tři části“ na severní, střední a jižní. Tato choulostivá situace bude Izrael, jak ještě uvidíme, zaměstnávat po mnohé generace. 

Čteme-li biblickou knihu Jozue, zaujme nás nesporně ještě jeden fakt“ z líčení autorů se zdá, jako by za valící se izraelskou invazí nezůstal živý tvor. Nejde ani tak o životy jedenatřiceti králů, kteří padli na západ od Jordánu, jako spíš o obyvatelstvo dobytých měst. Pasáže hovořící o zničení Jericha a ostatních kanaanských městských státečků jsou názornou ilustrací „starozákonní tvrdosti“, o níž často hovořívají soudobí čtenáři. „Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6.21) „Neponechali nic, co dýchalo.“ (Joz 11,14) Archeologové dokazují, že se ve třináctém století převalila Palestinou skutečně ničivá vlna a nevylučují, že původci mohli být první Izraelité vstupující do země. Městské hradby mnoha kanaanských měst byly tehdy pobořeny a došlo zajisté i k velkým ztrátám na životech. Na druhé straně se však nemůžeme ubránit dojmu, že neslýchaná brutalita útočníků byla často diktována spíše pozdním přáním, které je otcem myšlenky, než historickou realitou. Zjistíme to ostatně i v době takzvaných soudců, která následovala bezprostředně po době Jozuově. 
 
Příště:  Doba soudců / Samuelova kniha nám povídá...

 
Připravil Slavomír Pejčoch-Ravik
* * *
Původní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk  © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 11.06.2019  04:21
 Datum
Jméno
Téma
 11.06.  04:21 olga janíčková
 10.06.  18:44 Vesuvjana díky
 10.06.  12:18 Vendula
 09.06.  05:21 JanaM
 08.06.  13:31 olga janíčková
 08.06.  11:08 Von