Chvála sentimentu
Přichází na řadu chvála zajímavého fenoménu, o kterém se možná ani přesně neví, ve které fázi vývoje člověka vlastně vznikl. Aby náhodou nenastala mýlka, co vlastně budu chválit, v zájmu upřesnění se jako obyčejně nevyhnu internetové a slovníkové špionáži.
Výraz sentiment ve smyslu cit, cítění - se vyskytuje v nepatrných obměnách ve všech románských i v některých germánských jazycích. Vykládá se jako psychický stav prožitku, silné a bezprostřední hnutí mysli, které je nezávislé na rozumové úvaze. V naučném slovníku pak najdeme i dodatek, že nižší city, tedy emoce, prožívají i zvířata, o čemž se jistě kdekdo mohl snadno přesvědčit. Jistě je zajímavé, a možná to i něco napovídá o naší povaze, že zatímco čeština má pro tyto stavy mysli pouze dvě jakž-takž přijatelná synonyma – cit a cítění, italština jich má patnáct, angličtina čtrnáct, franština, italština, španělština i ruština šest a němčina pět. Tedy – plus mínus - pokud jsem dobře počítal. A tak při překladu nacházíme například výrazy jako Fühlen, feeling, ale kupodivu i pozoruhodný výraz sensation! Ve slovanských jazycích pak nacházíme slova, ve kterých se to hemží písmeny „c“ a „č“ – na příklad ruské čustvo či polské uczucie.
Podíváme-li se na sentiment podrobněji, zjistíme velmi zajímavé věci. Samozřejmě se projevuje u každého člověka jinak a dokonce i u stejného jedince vyvolává různá osobní zaujetí, někdy kladná, ale někdy bohužel i záporná. A každé toto zaujetí může být přechodné nebo trvalé, ale každopádně nepodléhá zcela vědomé kontrole, což vyplývá z definice.
Sentiment se někdy může zvrhnout v sentimentalitu, jistou přecitlivost, sebelítost, bolestínství a sladkobol, v uměle pěstovaný kult citlivosti kvůli citům samým. Tuto jistě nepříliš chvályhodnou variantu bychom mohli nazvat „le sentiment pour le sentiment“, - tedy sentiment pro sentiment!
I jako laici cítíme, že v průběhu vývoje člověka se musel sentiment vyvíjet, od nejnižších emocí, přes soucit, empatii, sympatii snad až po lásku. Každý z těchto druhů sentimentu přinášel nejen radost, ale mnohdy se slovo sympatie dá také přeložit jako „soutrpení“! Přitom nikdy nebylo jisté, co převládne a lidé se předlouho domnívali, že - tedy pokud to vůbec lze - je lépe snažit se sentiment rozumem ovládat nebo dokonce potlačovat! Teprve velcí myslitelé - humanisté, z nejznámějších vrstevníci Jean-Jaques Rousseau a David Hume a jen nepatrně mladší Adam Smith v polovině 18. století začali považovat sentiment, empatii a soucit za opravdový a upřímný projev lidskosti, a pasovali je na pravý základ morálky.
A. Smith J. J. Rouseeau D. Hume
Velkým dilematem zřejmě bude, že se lidé násilně a kontraproduktivně snaží neustále dávat do protikladu lidské chápání rozumové a citové. Přitom je nasnadě, že i zde by byla nejlepší zlatá střední cesta – tedy aby se rozum a cit udržovaly u každého jednotlivce i ve společnosti sice v jistém napětí, ale přitom v rovnováze!
Tak – a když jsem si teď přečetl, co jsem tu zplodil, nevím, nevím, zda je to vůbec fejeton? Takže pro jistotu musím přidat alespoň pár ryze fejetonových řádků, ve kterých musí převládat osobní prožitky.
Přiznejme si, že každý většinou rád riskuje zklamání a alespoň občas se sentimentálně zasní. A zde nám vždy a všude nenahraditelně pomáhá umění – zejména hudební.
Sentimentalita chodívá ruku v ruce s nostalgií a tak velmi rád vzpomínám, že o slovo „sentimental“ jsem prvně zakopl jako kluk brzy po válce, když jsem z rozhlasové stanice AFN Munich uslyšel zpívat Franka Sinatru píseň Les Browna světový šlágr „Sentimental Journey.“ Tu píseň zpívali i další zpěváci, třeba Doris Day a později i Bob Dylen. Anglický text Artura Greena byl u nás tehdy anonymně „krásně“ počeštěn a znám ho dosud:
„ V Texasu žil Centimetr Džony, povoláním krejčí byl, protože měl pistolnické sklony, šerifům se zneelíbil! V salůnu, kde falešně hrál karty, zelenáč ho urazil...“
Koncem padesátých jsme pak tancovávali na tehdejší šlágr Alfonse Jindry a Zbyňka Vavřína „Sentimentálně“, který nazpívala nejprve Yvetta Simonová, později i s Milanem Chladilem. A opět si doslova pamatuji:
„Proč kdejaký necita nám jako slabost vyčítá, že struna v srdci ukrytá sentimentálně zní!“
Pravda, s Beethovenovou Devátou či s Dvořákovou Novosvětskou se tyto dvě skladbičky srovnávat nedají, ale už jen pro tyto sentimentální vzpomínky jsem nucen chválit sentiment do aleluja! Vážení čtenáři – přidáte se?