Vzestup a pád ČSSD
Kniha je rozdělena do tří částí. První se zabývá faktory, které přispěly k vzestupu ČSSD, druhá faktory úpadku. Protože struktura těchto faktorů je totožná, mají obě první části kapitoly se stejnými názvy: hodnoty, zájmy, voliči, program, politika, osobnosti, poradci , spojenci – partneři - konkurence, volební kampaň a media. Třetí část se zaměřuje na nápravu současného stavu.
Hodnoty
Autor vychází z toho, že každá politická strana má své hodnotové zakotvení, jímž je v případě ČSSD myšlenka solidarity. Na hodnotách se formují zájmy společenských skupin a politika je střetem mezi jejich zájmy. Autor dovozuje, že v tradičně levicové české společnosti by ČSSD mohla mít pohodlnou parlamentní většinu, pokud by se nedopouštěla až katastrofických chyb, např. klientelismu.
Za klíčovou hodnotu levice považuje Zeman solidaritu, a to jak mladších se staršími, tak bohatých s chudšími, zdravých s nemocnými atp. Spor v politickém zápasu je se vede o míru této solidarity. Centrální hodnotou pravice je hodnota individuálního úspěchu. Hodnotový žebříček si vytváří každý sám, podle své sociální situace. Respekt k hodnotě individuálního úspěchu by měla mít i levice.
Solidarita má zachovávat sociální soudržnost a bránit rozsáhlým společenským konfliktům. Naproti tomu pomoc chudým jim má umožnit zvýšení životní úrovně jejich vlastním přičiněním, nikoliv trvalým životem na sociálních dávkách.
Voliči
Žádná politická strana není pro všechny, každá vyjadřuje zájmy sociální skupiny svých voličů. Autor dokladuje tuto tezi současnou situací ve zdravotnictví a upozorňuje, že v pozadí jsou zahraniční farmaceutické firmy, mající lobbyistickou podporu napříč politickým spektrem. Neviditelná bariéra zájmů je zamlčována všemi účastníky sporu.
Sociální demokracie artikuluje zájmy často mlčící většiny, ale není schopna ji před volbami dostatečně účinně oslovit.
Program
Osud privatizace veřejného sektoru ilustruje na srovnání veřejnoprávních a komerčních televizí. Druhé nás krmí různými reality show, které jsou podle Zemanova názoru pořady o idiotech na obrazovkách pro idioty za nimi, zatímco veřejnoprávní televize vychází vstříc potřebám diskriminované minority kultivovanějších diváků. Autor však nevidí žádný důvod, proč by jakýkoliv podnik, jehož efektivita se měří ziskovostí, měl být ve veřejných rukou. Základem společenské dynamiky je napětí mezi růstem potřeb a zdroji jejich uspokojování.
Podle statistik zhruba dvě třetiny ekonomicky aktivní populace mají nižší než průměrný příjem. Právě ty, kromě důchodců, představují voličskou základnu ČSSD. Jsou to „lidé práce“, kteří žijí ze své mzdy. Také 2 miliony starobních důchodců jsou významnou voličskou skupinou, která může ovlivnit rozložení sil v politickém spektru, pokud nepodlehne propagandě české pravice. Starobní důchodci podléhají iluzi, že volbou pravice prospějí svým dětem, ale to považuje Zeman za iluzorní.
Politika
Autor má respekt k podnikatelům, které označuje za sůl země, nositele inovací, tvůrce nových pracovních příležitostí. Odmítá závist, mydlení schodů a házení klacků pod nohy. Požaduje vytváření dobrých podmínek pro podnikání, ale netoleranci porušování pravidel a přímo vyhlašuje, že nehodlá vycházet vstříc požadavkům na snižování daňové zátěže, které by snížilo možnosti solidarity. Skutečné podnikatele by měla ČSSD považovat za slepici snášející zlatá vejce a podle toho s k nim chovat.
Program strany reagoval na vznik nové vrstvy zbohatlíků, kteří nepřišli poctivě ke svému jmění, zákonem o majetkových přiznáních. (Ten, okleštěný, byl přijat teprve nedávno.)
V kapitole o vzestupu se zabývá politikou své vlády: ozdravěním bank, dokončenou privatizací, investičními pobídkami atd.
Osobnosti
Základním manažerským pravidlem by mělo být, že se řídící pracovník má obklopovat lidmi chytřejšími, než je on sám. Protože většina politiků má skrytý komplex méněcennosti, vybírají si spolupracovníky s výrazným deficitem inteligence, u nichž nehrozí nebezpečí, že by je zastínili. S tím souvisí výběr ministrů. Do tohoto křesla má podle autora právo zasednout jen ten odborník na danou oblast, který si své odpracuje při často nudné a dlouhodobé rutinní činnosti.
Kdo je poradce?
Poradce je člověk, který politikovi připravuje podklady pro jeho rozhodnutí. Vláda týdně projednává zhruba 40 bodů a podkladové materiály čítají několik tisíc stran včetně příloh. Ty čte nanejvýš člen vlády, který je předkládá. Ostatní ministrům připomínky připraví aparát úředníků, premiérovi – poradci. K rozhodnutí musí mít politik alespoň dvě možnosti vyjádření, včetně argumentů. Patnáctičlenný tým poradců vedený Miroslavem Šloufem byl doplňován desítkami externích spolupracovníků.
Spojenci, partneři, konkurence
Názory na spojence, partnery či konkurenci shrnuje Zeman v sedmi stranách. V této části obhajuje opoziční smlouvu americkým příslovím: Když ho nemůžeš spráskat, tak se s ním dohodni. Malé strany považuje za cosi jako politický plevel, vzniklý z touhy ambiciózních jednotlivců stát se předsedou čehokoli. A představují prý nebezpečí spíše pro partnery než pro oponenty. Nezávislí kandidáti neexistují, jsou jen skrytě nebo zjevně závislí. Za nejodpornější vrstvu politického uskupení považuje nátlakové skupiny, vznosně nazývané občanskými iniciativami.
Český novinář
„Za celý svůj život jsem se nesetkal s blbějším a závislejším stvořením, než je český novinář.“
Vyjadřuje úctu k povolání, ale nikoliv k osobám na českém mediálním trhu. Zejména komentátoři jsou jeho oblíbeným terčem. Jsou to prý lidé, kteří píší jeden den o jaderných elektrárnách, druhý o nadzvukových stíhačkách, třetí o zemědělství. Nerozumí při tom prvnímu, druhému, ani třetímu. Dalším terčem jsou politologové, z nichž mnozí působili neúspěšně v politice, a teď poučují politiky, jak by to dělali oni, kdyby to uměli. Česká media označuje za stoprocentně pravicová, protože zisk každého média, v rozporu s převažujícím veřejným míněním, nepřinášejí čtenáři, ale inzerenti. Inzerují velké podniky a v jejich zájmu se odehrává režie listu. Za jeden z úkolů české politické levice pokládá nepodlehnout tlaku pravicových médií.
Část druhá: Pád
Tady budu stručnější, budu citovat výroky, které mě zaujaly.
Jen jedno nebezpečí je pro politickou stranu větší než její porážka, a sice její vítězství.
Korupce není jenom peněžní, i když je to asi nejčastější případ. Mnohem nebezpečnější je korupce mocí, na kterou se korupce penězi často, ale ne vždy, váže.
Pokrytectví, a jakým si poslanci zmrazují a odmrazují platy jen dokazuje, že u mnoha z nich tyto materiální hodnoty převážily.
Nenápadný, pozvolný, ale sílu nabírající posun od solidarity k moci a penězům byl podle mého názoru hlubinnou příčinou počínajícího úpadku sociální demokracie.
Ti, kdo kandidovali za plebejskou stranu a poté převzali patricijský životní styl, zradili nejen sociální demokracii, ale i sebe sama.
Mocichtivý politik mnohdy vidí snazší cestu jak si udržet své křeslo než vycházet vstříc voličským zájmům. Zdá se mu snadnější spojit se s tzv. vlivovou strukturou, získat od ní finanční podporu, a tím si vylepšit svůj životní standard, tak naděje na své znovuzvolení. Toto zvolení lze zajistit především pomocí peněz, za něž poskytne politické protislužby.
Senát je podle mého názoru nejexkluzivnější cestovní kanceláří na světě. Senátoři jsou snad schopni vypravit se i do země, kde senát naštěstí vůbec neexistuje, jen aby si vyměnili zkušenosti.
Lumpenburžoazie je sociální vrstva, která se obohatila v procesu posttotalitní transformace způsobem, jenž byl v rozporu jak s tehdejšími zákonnými normami, tak tím spíše s podnikatelskou či obecnou etikou.
Hypotéza: Aby byla politická ochrana lupenburžoazie účinná….musela mít v čele dostatečně vlivného politika, který si vybudoval rozsáhlou vertikální i horizontální síť kontaktů a dokázal rozmístit své lidi do možná nepříliš viditelných, ale o to více rozhodujících funkcí.
Modrá šance
Je to program, který ořezává veřejný sektor, který posílá do chudoby množství lidí, který ničí sociální soudržnost. Není to dokonce ani program standardní pravicové strany vyzdvihující podnikatelský étos a sebevědomí úspěšného jedince. Je to program, který nás vrací do kapitalismu 19. století, k vládě loupeživých baronů, nástupu nových Kožených. A to bych této zemi nepřál.
Politika
Mám-li charakterizovat politiku ČSSD v období úpadku české sociální demokracie, napadá mne jediné slovo: bezradnost.
V této kapitole kritizuje vytvoření koalice, která způsobila, že majetková přiznání byla obětována za zavedení registračních pokladen, což vykastrovalo základní nástroj proti ekonomické kriminalitě.
Odsuzuje populismus, spočívající v kupování voličů před volbami krátkodobými a nesystémovými úlevami.
Reforma veřejných financí spočívala v prostém snížení daní, čímž se sociální demokracie přihlásila k programu ODS, resp. Unie svobody. Zeman nesouhlasí s tezí, že s nižšími daněmi roste ekonomický výkon země a uvádí, že ve skandinávských zemích je daňová zátěž nejvyšší a jsou při tom na špičce evropského bohatství.
Zabývá se též možnostmi důchodové reformy, zdravotnictvím, reformou veřejné správy, možným osudem Senátu, zahraniční politikou, avšak není možné všechny názory interpretovat. Je třeba si knížku přečíst. Celá zbývající část druhé kapitoly se zabývá působením politických osobností a přirovnává je k politické genocidě. Jsou tu komentovány události dosud velmi živé a autorův názor na ně.
Jak z toho ven
Třetí část knihy shrnuje autorovy názory na budoucnost, především na budoucí vývoj po volbách. Předpokládá, že v Poslanecké sněmovně zůstanou 4 největší strany a posuzuje možnosti koalicí, a jako optimální, za předpokladu, že ČSSD bude druhá či třetí, považuje menšinovou vládu ČSSD s tolerancí KSČM. To jsou už ale názory, které známe, protože prošly tiskem.
Za formu očištění ČSSD od neschopných a zpanštělých považuje tzv.deratizaci. Ta by mj. měla umožnit vstup do kterékoli organizace soc.dem, nejen v místě bydliště. Dále větší otevřenost členům, demokratizaci, a razí i nový pojem, meritokratizace, která by umožňovala stranický postup úspěšným. V kapitole o organizaci se zabývá prací stranických organizací a volbami až do úrovně sjezdu.
Ke konci publikace je zajímavá kapitola o vizi a její dlouhodobé absenci, což vede k populismu. Za perspektivu považuje evropský sociální stát, přičemž za nejlepší variantu považuje skandinávský systém.
V závěrečné části textu představuje, jak by měla vypadat sociálně demokratická vize státu veřejných služeb.
Není snadné interpretovat všechny myšlenky Miloše Zemana, je to čtení myšlenkově velmi bohaté a velmi srozumitelně vyřčené. Snažil jsem se být autorovi co nejvěrnější. Buď jsem myšlenku přímo citoval, nebo interpretoval, což z textu vyplývá. Nekomentoval jsem, co bylo řečeno. Je na každém čtenáři, aby si knížku přečetl a pak posoudil a komentoval, co Zeman říká.
Na každém, podle své sociální situace…
Ivo Krieshofer
Miloš ZEMAN: Vzestup a pád české sociální demokracie, Praha 2006, nakl. Andrej Šťastný, 1. vydání, Cena 249 Kč.