Držíte půst?
Nedržíte? Že nevíte proč? Nejste sami.
Předvčerem byla popeleční středa a od ní se má držet 40 dní půst až do Velikonoc. Pro poživačné současníky by to byl nereálný trest. Ale předchozí generace – nejen ti věřící - jej pokládaly za smysluplný a v jisté uměřené formě jej praktikovaly.
Všechno má své církevní kořeny a vše i logický důvod. Ježíš se přeci postil na poušti než přišel k poslední večeři se svými apoštoly. V knize „Půst“ od Anselma Gruna je to pěkně napsáno.
Církev v podstatě zapomněla na půst. Z postu se stal postoj čistě duchovní.a na tělesný půst se (před nedávnem) pohlíželo téměř opovržlivě a přitom se ani nepozorovalo, že s tělesným postem zmizel i duch postu. Ztratilo se pochopení pro hodnotu postu.
Pro křesťany byly postní dny dobou větší bdělosti pro Boha. Půst spojoval křesťany v jedno společenství. Nebylo to žádné soukromé asketické dílo nýbrž určitá forma společné modlitby a bdění.
Ztuční-li tělo, ztuční a otupí i duše
Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tělesné a duchovní zdraví tvoří jednotu. Půst. zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo.
Léčebný půst je v podstatě vylučovací kůra při níž se pročišťují veškeré tělesné tkáně a šťávy. Postem jsou vylučovány škodlivé látky z těla. Jsou odbourávány přestárlé buňky a tím je povzbuzena tvorba mladistvých buněk.
Půst má regenerující účinek na tělo
Půst nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení svých tužeb někde jinde, u lidí, nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým náhražkovým uspokojením. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu, a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid.
Půst je pokoj těla
Právě půst nám staví před oči to, co nás ohrožuje.
Nepokoj vzniká z nemírnosti, z nadvlády vášní a pudů. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a obdařuje ho vnitřním mírem.
Dobrým jídlem a pitím mohu v sobě mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže se vůbec dostat na povrch (na světlo). V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně zotročuje.
Mohu být spokojen se sebou samým, jsou-li ukojeny jen mé potřeby jídla a pití?
Jistěže je nedobré, zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde. Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě když v postu odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně.
Obžerství neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha.
Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidi duchovně nasycené a líné. Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě. Myslíme si pak, že je zvládneme vlastní silou.
Kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí .Testem správného užívání postu je styk s druhými a mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat...
Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek. Půst nesmí být přednější než blíženská láska.
Půst má sloužit blíženské lásce. Co člověk postem ušetří, to má dát potřebným. Skutek zbožnosti je cenný pouze tehdy, není-li konán před lidmi, ale ve skrytosti. Půst v sobě skrývá určitá nebezpečí, vytratí-li se z něj správná míra.
Prvním nebezpečím je jistá negace života. Dalším nebezpečím je negativní postoj k tělu.
Jak se postit dnes?
Přehánění a neporozumění se vkradou do každého jednání, tedy i do postu. To by nám však nemělo zabraňovat v rozumném a smysluplném postu.
Měli bychom se chopit církevní tradice a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Nejprve bychom se měli soustředit na pravidelný čtyřicetidenní půst. Neměli bychom jej rozmělňovat tím, že ve zmíněnou dobu pouze sbíráme peníze na dobré účely nebo se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. Ovšemže k tomu náleží duchovní obrácení, avšak obrácení právě nejen hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. Stará církev se v této době zcela zříkala masa a vína. To by dnes prospělo i nám. Delší bezmasé údobí by naše tělo zbavilo mnoha škodlivin. A právě jaro je vhodná doba k odbourání tukových zásob. Sotva bychom asi vydrželi jíst během těchto čtyřiceti dnů poprvé až po patnácté hodině. Ale alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Komu je to příliš, ať se spokojí s prostou snídaní nebo trochou ovoce. Každý získá jiné zkušenosti. Někdo snadno vystačí s čajem a ovocnou šťávou, jiný musí ráno sníst něco na posilněnou, jinak ho rozbolí hlava. Každý si musí vyzkoušet, co mu dělá dobře. Jen se nesmí hned dát vést předsudkem, že kdo musí pracovat, musí i pořádně jíst. Dá se dobře pracovat a mnoho vykonat, i když se jeden nebo dva dny postíme.
Dalšího oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství. Protože postit se sám po celý týden ve svém obvyklém prostředí je velmi těžké. Společný půst by měl být jako v prvotní církvi spojen s dobou společné modlitby.
Komu je týdenní půst příliš, měl by se postit o třech svatých dnech - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Tyto dny jsou tak naplněny liturgií, že při nich není zatěžko se postit. Půst by pak prohloubil slavení liturgie a pomohl nám zcela se ponořit do tajemství našeho vykoupení v Kristově kříži a vzkříšení.
Vedle tradiční postní doby před Velikonocemi bylo smysluplné postit se i před Svatodušními svátky, před Vánocemi, především by však byl společný půst dobrou přípravou na význačné slavnosti místní církve. Půst by otevřel věřící Duchu Božímu více, než záplava potištěného papíru. Křesťany by půst spojil těsněji, než rozšiřování propagačních letáčků na stejné téma.
Rozhodne-li se člověk k postu, bude brzy stát před několika obtížemi - naráží na vlastní hranice. Nesvedeme, co jsme si předsevzali a jsme zklamáni. Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím přestoupit. Je to spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. Musím při něm otestovat sám sebe a musím umět ubírat i přidávat.
Nesmím proti sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali.
Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět.
Dalším problémem, který doprovází půst, jsou zlé myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost. Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru to, co ve mně skutečně je. Musím se s tím smířit a tyto své myšlenky zkoumat.
Půst je dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.
Tak pevnou vůli a zamysleme se nad tím !
Vaše Eva Marková