Druhým problémem, který trápí pochybovače – je nedostatek důkazů o existenci Boha. „Dej nám znamení“, volají, nebo „učiň zázrak!“ My, kteří jsme Ho již našli, víme, že nejde o eskamotéra, který by se ochotně předváděl na nepatrném pozemském jevišti uprostřed hlubinných dálav miliard vesmírů. Teolog Buber, který již na těchto stránkách promluvil, nám na dané téma zachoval tento vzkaz: „zázrak je něco, co se stane; ale pouze tehdy, když se stane lidem, kteří jsou schopni nebo připraveni ho jako zázrak přijmout.“ Což ovšem není náš případ – my se snažíme Boha přijmout jako mága, aniž by výjev poznamenal náš náhled na život a vlastní poslání. Čekáme jen na „čáry máry fuk“, které bychom pojali jako kouzelnický trik, odměněný potleskem; pro nás osobně by ovšem tato podívaná neměla hlubší význam. Ježíšův čas s řadou významných zázraků byl ovšem spojen s vírou nešťastníků, že jim může být pomoženo. A také prozření slepých, abychom si připomněli jeden z příkladů, přispělo k duchovnímu prozření pacientů. Navíc Ježíše provázel evangelista Lukáš, údajně lékař, který se věnoval průběhu léčení a anamnéze chorých.
Své zřetelné vysvětlení očekávaných znamení nám podal ve své Citadele Antoine de Saint Exupéry, když napsal: „Má samota mne, Pane, někdy mrazí. A v poušti samoty si žádám nějakého znamení. Tys mne však v onom snu poučil. Pochopil jsem, že jakékoli znamení je marnost, neboť kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne růst. A co bych si, Pane počal se sebou, tak jak jsem? A proto jdu a vznáším modlitby, na něž není odpovídáno, a jsem tak slepý, že se musím řídit jen slepým teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, přesto chválím, že mi neodpovídáš, neboť kdybych našel, co hledám, už bych se nemusel uskutečňovat.“
Ve skutečnosti jsme všichni nedoslýchaví a nevnímáme mnohé, co je nám poskytováno. Drmolíme modlitby, aniž bychom se ponořili do hlubin duše, ztišili se a čekali na odpověď. Jsme vybaveni „anténkami“ na příjem, ale zahlceni šumem vlastních myšlenek jsme se stali nedoslýchavými. Jsme snad osmistou generací, přičemž mnoho jednodušších národů bylo a je stále, aspoň u vynikajících jedinců, stále „na příjmu“. Mnozí mistři výtvarných a spisovatelských profesí přijímají inspiraci jako dílo vlastního talentu, buší se nadutě do hrudi, aniž by pocítili byť jen stín vděčnosti. Neboť ne každému bylo dáno…
Na zemi se přitom odehrává řada zvláštních jevů – lidé nasbírali mnoho mystických prožitků, absolvovali klinickou smrt se všemi průvodními jevy, lékaři v odborných časopisech publikovali mnohé prožitky svých pacientů. Život po životě se stal již pojmem. Mojžíš i Abrahám byli osloveni Bohem, právě tak jako četní proroci, a nelze uvěřit tomu, že by se Bůh odmlčel zrovna v časech úzkostí a hlubokých krizí. O těchto momentech pojednává můj, zatím nepublikovatelný rukopis Nositelé tajemství – což je téma velmi náročné. Potenciální čtenáři by tyto zprávy, třebaže nám je ponechali četní velikáni ducha, nevěřili. Navíc jsou tyto hluboké prožitky těžko sdělitelné. Mimochodem setká-li se kdo s Bohem, neodehrává se dialog, ale monolog, v němž oslovený překvapeně, a v nečekané chvíli, jen skromně naslouchá.
Tomuto tématu se věnoval mimo jiné americký teolog německého původu Paul Johannes Tillich (1886-1965), který napsal: „Jsme odloučeni od tajemství, od hlubiny a velikosti své existence. Slyšíme hlas té hlubiny; ale naše uši jsou uzavřeny. Cítíme, že od nás žádá něco radikálního, totálního a nepodmíněného; ale bouříme se proti tomu, snažíme se tomu naléhání uniknout a nechceme přijmout jeho příslib.“
Tentýž autor na jiném místě sděluje, že „milost nás zasahuje, když jsme ve velké tísni a v nepokoji. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasáhne nás, když naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostí, znepřátelením, nedostatkem zaměření a usebrání se nám stalo nesnesitelným.“ Zkrátka: „V životě je milost. Jinak bychom nemohli žít.“
Přitom je ohromující, že provokujeme touhou po zázracích v čase, kdy objevujeme záhady a kapacity mozku, otevíráme tajemství vesmíru i hmoty, a jedna vyřešená záhada přináší nekonečné množství dalších otazníků. Během jednoho života jsme byli svědky mnoha zásadních přelomů – z hrubého modelu atomu jsme dospěli k záhadám teorie strun, kdysi nedotknutelné čerpadlo našeho života – srdce, je měněno transplantací nebo nahrazováno pumpou. Za pár desítek let jsme ušli při psaní cestu od břidlicových tabulek, přes držátko se špičkami a psacími stroji k počítačům, přičemž náš vlastní mozek má kapacitu větší, než špičkové počítače. Toto tempo způsobilo, že si vlastně ani ničeho dost nevážíme.
A to nemluvíme o nádheře přírody a živého tvorstva, které přes všechny ničemnosti, jichž jsme se dopustili, stále ještě ohromují citlivého pozorovatele. Židovský spisovatel Viktor Fischl (1912-2006) ve své knize o Dvorních šašcích nám zanechal následující vzkaz: „Napadlo tě někdy, že si nás Bůh chová jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen dvorní šašci? I kdyby tomu tak bylo, musel bys doznat, že nás nechal hrát v nejkrásnějších kulisách. Jen se podívej na všechnu tu krásu kolem nás.“
K tomu jeden z pěšáků na cestě k Bohu dodal: „Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejně předepsané dráze jako každá z milionů hvězd, kroužících v letu vesmírem. To znamenalo – a to jsem věděl až teď - že každá krvinka je stejně důležitá jako planety a souhvězdí… Pochopil jsem, že nebudu nikdy vědět, co je za tím vším, proč hvězdy krouží ve vesmíru a krvinky v mých žilách; jedno mi však v té chvíli bylo jasné, že tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krásou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu Toho, který je stvořil. Dokonce i zmíněný autor literatury, která nás zbavila iluze o podobě a cestách naší civilizace, tedy George Orwell si s úžasem povzdechl: „Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v Utopii, kde by měly být vyřešeny ekonomické problémy, život by měl být prostší a člověk by mohl mít více času a nemusel se tolik namáhat? Z čeho bude šťastný, vždyť ta radost, kterou člověk má, když najde první petrklíč, bude vždy větší než radost, kterou máme, když pojídáme zmrzlinu za doprovodu hudby… Myslím, že když si člověk podrží dětské radosti z takových věcí, jako jsou stromy, ryby, motýli, pokojná a slušná budoucnost bude pravděpodobnější. Když člověk káže doktrínu, že není nic hodno obdivu než ocel a beton, pouze se trochu ubezpečuje v tom, že lidské bytosti nebudou mít jiný ventil pro přebytečnou energii než nenávist a uctívání vůdců.“
A dále: „Kolikrát jsem stál a díval se, jak se žáby páří nebo se pár zajíců pere v mladém obilí a pomyslel jsem na všechny ty důležité osoby, které by mi v téhle radosti zabránily, kdyby mohly. Ale naštěstí nemohou. Pokud nejste přímo nemocní, hladoví či zavření ve vězení, jaro je pořád ještě jaro. V továrnách se vrší atomové bomby, policie se plíží ulicemi měst, z reproduktorů proudí lži, ale Země pořád ještě obíhá kolem Slunce a ani diktátoři, ani byrokrati, jakkoli hluboce s tímto procesem nesouhlasí, nejsou schopni mu zabránit.“
Vskutku, jedině naděje na věčný život, je v životě pozemském ze všeho nejsilnější. Tady nacházíme trvalé potěšení, které nás na první pohled sbližuje se stejně založenými přáteli. Navzdory konečné na naší cestě, máme jednu jistotu – že navzdory mnoha branám, které v životě míjíme, nám Bůh nakonec nabídne bránu jednu jedinou. Jak píše Exupéry, „život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život. Neboť když není nad tebou nic vyššího, nemůže se ti ničeho dostat. Můžeš brát leda od sebe. Co ti však může dát prázdné zrcadlo?“
Bylo by s podivem, kdyby tento chodící zázrak, jakým je skvěle zkonstruované lidské tělo, odsouzené ke zpopelnění na konci cesty, bylo skutečným a definitivním závěrem. Když byl tak perfektně vytvořen obal pro duši, proč by měl právě tento (samozřejmě potenciální) klenot právě beze stopy zaniknout. Touto otázkou se zabývali již duchovně orientovaní renesanční myslitelé, jejichž závěry shrnul nakonec i Tomáš G. Masaryk. „Nedovedu si představit, že by taková krásná a jemná věc, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit, že by to mohlo být k ničemu. Fyzikové říkají – energie se nemůže ztratit; a což tato energie v nás? Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotě tvar, určuje účel a pozná celý ten svět: což může ta hmota trvat a duše ne? Bylo by to divné.“
Tím spíše je třeba dodat, že základní částice hmoty, (například protony), mají garantovanou existenci téměř do věčnosti, zatímco duše by se měla vypařit po jednom použití? Tím spíše se to týká Boha, nad nímž se pozastavil alžbětinský státník Francis Bacon: „V Písmu se praví, říká blázen v srdci svém: není Boha.“ (Ž 14,1 a 53,1) Ale „to říká jen mechanicky a pro sebe; je to něco, co si možná přeje, čemu však zcela nevěří, nebo o čem není přesvědčen. Nikdo totiž nepopírá, že jest Bůh, leda ti, který by prospělo, kdyby nebyl.“
Bohužel Evropa se časem zbavovala svých duchovních kotev zrovna v čase, kdy se rozhodla opustit křesťanství v chystané ústavě jako základ svého civilizačního kořene, na němž vyrůstala v poslední tisícovce let. Že se jí tato kapitulace a vyložená provokace historicky nevyplatí, tím si můžeme být téměř jisti.
Na závěr bychom si měli připomenout text amerického sociologa a historika Lewise Mumforda, (1895-1990), který naše společenství připodobnil k ladění orchestru, právě v poslední tisícovce let. Tento náš současník totiž shledal, že „počínaje desátým stoletím nástroje skřípaly a byly laděny. Ještě než se světla rozsvítila, přicházeli noví a noví hudebníci do sálu a namáhali se přečíst noty. V sedmnáctém století již byly smyčcové a dřevěné nástroje pohromadě a v ostrých, vysokých tónech hrály předehru k velké opeře mechanické vědy a vynalézání. V osmnáctém století se k orchestru připojily žesťové nástroje a počátek hudebního díla, v němž kovové nástroje převládaly nad dřevěnými, zazněl do všech síní a galerií západního světa. Konečně v devatenáctém století nesměle zazněl také lidský hlas, do té doby zakřiknutý a tichý, do soustavných nelibozvuků souhry, a to právě v době, kdy byly zaváděny podivuhodné bicí nástroje. Vyslechli jsme celé dílo? Ani zdaleka. Vše co se dosud odehrálo, byla skoro jen zkouška, a když jsme konečně poznali význam orchestru i sboru, budeme musit předělat partituru, přičemž budou zmírněny příliš pronikavé žestě a bubny a do popředí se dostanou housle a lidské hlasy. A stane-li se to, bude náš úkol ještě těžší; neboť budeme musit znovu skládat hudbu, zatímco se bude hrát, měnit kapelníka a přeskupovat orchestr, a to právě, když budeme přetvářet nejdůležitější část díla.“
Inu doufejme, že budeme mít na přípravu dost času – zejména když jsou v orchestřišti ještě nedoukové, a na místě kapelníka se střídají nelibozvuční psychopati, kteří o skutečné opeře, hodné toho jména, nemají ani potuchy. Zazní tato muzika i do nebeských sfér a nebude orchestr provokovat našeho výsostného Posluchače?
Tak jsme s touto otázkou prošli poslední branou svých dějin, vstoupili jsme do třetího tisíciletí s rozladěným orchestrem, s mnoharozměrnými krizemi vůkol. Pokud nechceme, abychom platili za všechny přelomené pečetě apokalypsy, což nebude snadné, budeme muset měnit nejen zmíněné partitury, ale také mapy našeho poznání, které by mělo mířit k hodně vzdálenému horizontu. Samozřejmě musíme projít změnou i my, chceme-li bez úhony zvládnout všechny proměny, které nás čekají.
Navíc nemáme recepturu ani na podobu změn ani na jejich řešení. Proto jsme tuto úvahu vedli snad všemi potenciálními maléry, které jsme si sami připravili. Svět je totiž v pohybu, a nezbývá, než najít cestu k nekonečně velké ale stále vzdálené naději. Jen jednu jistotu máme stále po ruce. Jsou to biblické texty a jejich vzkaz. V tomto silném svazku jsou obsaženy desítky knih, jejichž čtení není snadné. Ovšem jedno jediné a podstatné slovo v rozsáhlém díle stojí za to, abychom si je uložili v srdci. Je to totiž jednoslovní vzkaz, ujištění, vybídnutí i pozvání. Když oslovil Bůh Mojžíše i Abrahama, odkázal tento klíčový vzkaz pro všechny minulé současné a budoucí generace: