Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (21) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * * Honza a drak (1/2)
Byl jednou jeden chalupník a ten měl sedm dětí. Dneska nikdo tolik dětí nemá, ačkoli by je uživil jenom z přídavků, ale tenkrát to nebyla žádná vzácnost. Vzácností bylo v takové rodině dosyta se najíst, mít své vlastní boty či postel. Sedmička je šťastné číslo, ale sotva v podobě sedmi hladových krků.
„Tohle není boží požehnání,“ lamentovala chalupníkova žena, „to je boží trest!“
Nejstarší z dětí byl Honza. Vysoký, urostlý mládenec, šikovné ruce, čilé nohy, široké srdce… A rozhodně nebyl hloupý. Ve škole se toho sice moc nenaučil, jen to povinné trivium: čtení, psaní, počítání, protože na víc nebyl při tom shonu za živobytím čas, ale práce na poli a v chalupě, to je učitel nad učitele! Nejprve se malý vesničan učí tím, že je u všeho, co dělají dospělí, kouká jim pod ruce a opičí se po nich tak dlouho, až to dokáže i on, později pak tím, že si musí se vším poradit sám, protože si nemůže přivolat opraváře, údržbáře, garanční techniky či jiné experty.
Honza se naučil všechno, co potřeboval k životu, jen těch peněz bylo doma pořád málo. Lámal si hlavu, čím by rodičům pomohl, aby mohli přistavět světničku, přikoupit kozu a kus pole…
Zkraje léta bývá na statku chvíle klidu, a tak si vyžádal rodičovské svolení podívat se po okolí, jestli nezavadí o nějaký výdělek. Poptával se v každé vsi, ale takových jako on bylo víc. U sedláků byla buď jen výpomoc za jídlo a přespání, nebo práce na celé žně.
Šel a šel, až došel do královského města. První, co mu padlo do oka, byly velké plakáty a na nich pletenec divokých krků a hlav. Copak, copak? Říkal si. Nějaký tyjátr, nebo přímo cirkus? Podíval se zblízka, ale nebyly to žádné reklamní billboardy, nýbrž vyhlášky, jimiž Královská Výsost vyhlašovala věčné nepřátelství sedmihlavému drakovi, jenž se usadil v Dračím údolí, unesl královskou dceru a tyranizoval celé okolí. Nakonec byla uvedena odměna, kterou král vyplatí tomu, kdo ho přemůže a princeznu vysvobodí. Odměnou nebyla ani její ruka, ani půlka království, ale dost peněz na to, aby za ně Honza pořídil všechno, co jim doma chybělo.
Ne že by zrovna toužil potýkat se s dračí potvorou, ale říkal si, že to nemůže být o moc horší než shánět práci v královském městě, potýkat se s konkurencí, biřici, nočními hlídkami, lakomými měšťany a vzteklými psy.
Vypil v šenku pohárek medoviny a spěchal k hradu poptat se, jestli ta nabídka ještě platí. Sotva zaklepal na první bránu, kterou uviděl, dva pořízkové ho popadli mezi sebe a než stačil cokoli říct, odvedli ho k veliteli stráže. Ten ho hned vyslýchal: kde bydlí, komu je poddaný, jak se sem dostal, zda umí číst, jakou zbraní umí zacházet… a tak dále, až se dostal ke konci bezpečnostní prověrky, jejímž cílem bylo zjistit, zda není špiónem některé sousední říše. Teprve pak se ho zeptali, oč mu jde.
„Chci bojovat s drakem,“ řekl Honza.
Velitel se zamračil. „Proč jsi neklepal u brány číslo dvě? Tady prověřujeme uchazeče o jiné služby.“
„Vyhláška byla roztrhaná,“ omlouval se Honza. „Asi na ní něco chybělo.“
„No dobře,“ bručel velitel, „ale zatímco jsem se tu s tebou vybavoval, v přijímací kanceláři skončily úřední hodiny. Vypadni a hlas se ráno.“
Takové jednání se Honzovi moc nelíbilo, zvláště proto, že venku začalo pršet, ale nezbylo mu nic jiného než odtáhnout a hledat nocleh v podhradí. Když ho našel, lehl si na dřevěnou lavici, přikryl se koňskou houní a pustil se do počítání oveček, aby rychle usnul a nebyl ráno jako moucha. Na draky se jistě musí vstávat dřív než na houby.
Ráno bylo nebe jako vymalované a město nějak veselejší než včera. Nečekal sice, že ho budou u brány číslo dvě slavnostně vítat, spíše že bude muset vystát frontu před přijímací kanceláří, ale všechno bylo jinak. Brána byla zamčená a musel čekat víc než hodinu, než ji otevřeli. Před přijímací kanceláři nebyla ani noha a uvnitř byl jen jeden znuděný úředník.
Při spatření uchazeče o osvobození princezny nicméně trochu ožil a začal líčit, co ho čeká. „Ten drak, to je ukrutný netvor,“ začal pobouřeně, „postrach královských stád!“ Pak si ale uvědomil, že nemůže potenciálního vyzyvatele příliš vystrašit, a ubral. „Potvora to je, to ano, ale taková…, no taková lidská. Lítala nejdřív po celém kraji a pan správce královských velkostatků se pořád nemohl dopočítat ovcí, beranů a jehňat. Poslali jsme na ni četu vojáků, ale utekla, unesla nejstarší královskou dceru a teď ji drží v jeskyni jako rukojmí. Její sestřičky by se rády vdaly, ale nemohou, až po ní.“
„Čím se ten drak živí?“ zeptal se Honza.
„Musíme mu vozit ovce nebo prasata. Dřív mu stačil jeden kus na týden, teď už chce dva. Dřív jedl maso syrové, teď si je peče v jeskyni.“
„Kdo se s ním už utkal?“
„Několik rytířů, tři siláci z cirkusu, jeden vesnický kovář, pár vojáků a nevím kolik řezníků – ale marně. Drak zůstane v jeskyni, vystrčí jen ty své tlamy, začne z nich chrlit oheň, rytířům se rozpálí brnění, na ostatních chytnou šaty – a je po boji.
Jejdanečky, pomyslel si Honza, on je to drak ohnivý! „Proč na něj nepošlete hasiče?“
Úředník spráskl ruce. „Aby troubili, zvonili, dělali pekelný rámus? To bys tomu dal! Vyděsí se a s princeznou je ámen.“
„No jo, ta princezna…,“ ošil se Honza, „ta to komplikuje.“
„Večer tě zavezeme do Dračího údolí, prohlédneš si místo, kde se ten netvor usadil, a řekneš nám, jestli si na něj troufáš a s čím,“ ukončil úředník rozhovor. „Teď tě zavedu za ubytovatelem, aby se o tebe postaral.“
To už je lepší písnička, řekl si Honza. Udělám všechno pro to, abych pana krále zbavil jeho trápení a vydělal si pytlík zlaťáků.
Celý den pak strávil na hradním nádvoří a předváděl čeládce, jakou má sílu: desetkrát zvedl nad hlavu škopek plný kamení, jednou ranou rozštípl špalek na sekání dřeva, nadzdvihl žebřiňák za rozvoru a jako nic ho otočil… Prošel se po hradbách, prohlédl si koně ve stájích, ale ven už ho nepustili, aby si snad ten souboj s drakem nerozmyslel.
Večer ho zavezli do Dračího údolí, ať se podívá na tu příšeru. Bylo to docela malebné místo: rozpukaná skála, před ní velký dolík, kolem břeh… Nejdříve spustili ze skály nad jeskyní koš s jídlem pro princeznu. Ta natáhla ruku, aby všichni viděli, že je dosud živá, a vtáhla košík dovnitř. Potom zajeli s vozem na plácek, shodili na zem staženou ovci, honem ujeli, posadili se na stráň proti jeskyni a čekali, až se drak objeví. Trvalo to dosti dlouho, než z jeskyně vykoukla hlava na dlouhém krku, zakousla se do ovce a zatáhla ji dovnitř.
„Takových hlav má sedm!“ řekl zbrojmistr. „K tomu tělo jako hroch a ocas jako krokodýl. Troufneš si na něj?“
Honza neřekl ani á, ani bé, jen se drbal ve vlasech.
„Jak já to vidím, šanci bys měl,“ vemlouval se zbrojmistr. „Od té doby, co je to zvíře v jeskyni, se moc se nehýbá, a proto dost ztloustlo. Jenom bys je musel nějak vylákat ven.“
Honza zase ani cé, ani dé, jen se rozhlíží kolem.
„Jestli si myslíš, že bychom tomu drakovi mohli ze stráně shodit nějaký balvan na hlavu, tak to jsme už zkoušeli. Nebylo to k ničemu, vidí dozadu i nahoru, stačil uhnout. To chce vymyslet něco jiného.“
Honza se zvedl ze země, oprášil si kalhoty a povídá: „Když mě necháte dost dlouho spát, něco vymyslím. Já totiž nejradši přemýšlím s rukama za hlavou.“
„Troufneš si tedy?“ naléhal zbrojmistr.
„Ale jo,“ zabručel chasník. „Přece tu nebudu zbůhdarma utrácet čas.“
Honzovi se ihned dostalo všestranné péče. Odvezli ho zpátky do hradu, ustlali mu na široké posteli, narovnali pod hlavu tři polštáře a ráno chodili po špičkách, aby ho předčasně nevzbudili.
Po snídani, kterou mu přinesli na stříbrném tácu, našel své oblečení vykartáčované a navoněné, i jeho přistřihli a navoněli, aby mohl předstoupit před válečnou radu se svým návrhem.
Honza nebyl zvyklý procedurám na takové úrovni, a tak se chvíli ošíval, než ze sebe vymáčkl: „Máte cepy?“
„Jaké cepy? A k čemu?“ divili se rádci.
„Jako zbraň,“ vysvětloval Honza. „Já přece neumím zacházet ani s šavlí, ani s mečem.“
„On chce jít na tu nestvůru s cepem,“ uchechtl se jeden z maršálků. Ostatní členové rady reptali potichu.
„No tak, Jeníku,“ povzbuzoval mládence zbrojmistr, „vylož nám, jak si svůj boj s drakem představuješ!“ Začínal mít strach, že ztrácel čas s nějakým jelimánkem.
Honza se trochu sebral. „Nejdřív bych ovšem, vzácní pánové, potřeboval, abyste do toho dolíku před jeskyní napustili vodu. Dračím údolím teče potok, jistě by šla pod jeskyní udělat malá hráz. Tak do výše prsou.“
Vzácní pánové se na sebe podívali, nadechli se, že spustí ostrou, ale Honza se už dostal do ráže a nepustil je ke slovu. „Počítám, že drak bude z dlouhého pobytu v jeskyni a z toho horka uvnitř i venku pořádně vysmahlý a uondaný. Všiml jsem si, jak mu jazyk visí z huby a jak má chlupy na krku docela spečené. Vsadím se, že když mu před jeskyní uděláme koupaliště, neodolá a bude se chtít namočit. Já potom seskočím ze stráně a postavím se mu.“
„S cepem?“
„S cepem.“
„Ale to už nebude třeba,“ rozhorlil se další maršál. „Jakmile bude jednou venku, vytáhneme žebříky a háky, dvacet vojáků ho vezme šturmem z jedné strany, dvacet z druhé – a je náš!“
„A to ne,“ vzepřel se Honza. „To zvíře není hloupé. Vždyť mu stačí zvednout jenom jednu hlavu a hned spatří schované vojáky. Pohodlně by se stačilo schovat, nebo uletět.“
„Nezapomínejte, že drží jako rukojmí princeznu,“ připomněl nejvyšší komoří. „Nesmíme je ničím poplašit.“
„Kromě toho by mě netěšilo jít na ně s takovou přesilou,“ pokračoval Honza. „Chci se s ním utkat poctivě. Sám.“
V sále to začalo hučet jako v úle, generálové se překřikovali, každý měl jiný názor, ale všichni se snažili Honzu přesvědčit, že nejúčinnější zbraní je válečná lest podpořená tvrdou silou. Honza však stál neochvějně na svém, takže mu nabízeli alespoň pár vojáků k ruce, nebo pacholky s putýnkami, aby ho občas polili vodou.
„Ne a ne,“ držel se Honza, „to by nebyl rovný boj. Drak si také žádnou posilu nepřivede.“ Nakonec souhlasil s dvoučlenným doprovodem, který zůstane v úkrytu a nebude se plést do boje.
Nedalo se nic dělat, poslali tedy četu civilistů stavět hráz a sháněli pro Honzu pár těžkých, pevných cepů, které vydrží ránu do dračí hlavy.
Mezitím ho vydatně krmili, přijala ho dokonce Jeho Nejvyšší Výsost s manželkou a zbývajícími dceruškami, dali mu podepsat revers, že ten souboj podstupuje na vlastní nebezpečí, že když utrpí zranění, nebo bude dokonce zabit, nikdo nebude vymáhat žádnou náhradu, popřáli mu hodně zdaru a odvezli ho do Dračího údolí.