Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Víly opravdu existují
 
Rád se toulám přírodou. Kochám se, jak by řekl Rudolf Hrušínský jako doktor z filmu Vesničko má středisková, těším se pohledy do krajiny, na panoramata, do lůna lesů i širokých luk, raduji se z detailů – z rozkvetlé mateřídoušky na kraji cesty, z třepotajícího se motýla, ze skřivánka vyzpěvujícího nad mou hlavou, chrobáka plahočícího se po hroudách, z bizardně rostlého stromu, černobílé kresby olšových větví i křehké krásy jemně zelené břízky. Uchvacuje mne bílý kostelík na návrší – takové maloval Josef Lada, líbí se mi červené vesnické střechy rozstříknuté v zeleni zahrad, sadů a polí či seskupené kolem kulaté návsi se zvoničkou a voňavými lípami.
 
Kdekoliv jsem, kamkoliv přijedu, na měsíc, týden či jen den či dva, toužím projít okolí, poznat kraj, jeho krásy a taje. Projít se polními cestami, úvozy, silničkami, podél nichž už Marie Terezie nařídila vysázet stromořadí ovocných stromů, vyšplhat na temena kopců, sejít do údolí, kráčet široširými rovinami, namočit si nohy v potoce, zastavit se u božích muk, přičichnout ke snítce máty, obejmout mohutného stromového velikána, lehnout si do vonícího sena a pozorovat obláčky na modrém nebi.
 
Aby všechny tyto krásy člověk vnímal, musí chodit pěšky. Ani na kole, což je stále populárnější způsob trávení volného času, není schopen je plně prožít a vstřebat, natož pak z okénka automobilu.
 
Chodím pěšky rád. Dovoluje mi to zastavit se u krásné roubené chaloupky, hledat dávná poselství v práci kameníka na gotickém portálu kostela, myslet na generace lidí vytvářejících kulturní krajinu, sehnout se k fialovému květu koukolu, sebrat hříbek, jenž se krčí v mechu, osahat strukturu kůry stromu, uhnout z cesty a toulat se lesem, zamířit fotoaparát na poutavou scenérii. A také se zasnít, nechat se unášet fantazií, vytvářet si pohádkové představy. Miluji totiž pohádky.
 
U rybníka si sedícího rybáře přetransformuji v hastrmana, v pařezu porostlém mechem vidím hejkala, balvan může vypadat jako nahrbený čert… doma v křesle si motivy pro pohádky, které tak rád poslouchá můj vnouček, nevymyslím.
 
Jednou jsem, cestou z Libice nad Cidlinou romantickým Libickým luhem do Veltrub, po stezce vedoucí po břehu Labe, usedl zády ke kmeni topolu nedaleko vsi Předhradí. K řece se svažovala svěže zelená louka, na břehu kvetly žluté kosatce a fialově zářily květy netýkavky, na rozkvetlém šípkovém keři vyzpěvovala pěnice. Tady někde kdysi stával lužní hrad Oldříš – vybudoval ho kníže Oldřich pro svoji Boženu. O tomto místě se vyprávějí krásné báchorky, neboť v raném středověku tady žili nejen lidé, ale i nadpřirozené bytosti. Představoval jsem si, že právě na této pampeliškami zlatě tečkované louce to určitě moc slušelo tancujícím vílám.

Vzpomněl jsem si na Miroslava Horníčka, který v povídce Rozhovor o vílách z knihy Pětatřicet skvělých průvanů vysvětluje existenci víl:
„Viděl jste někdy vílu?“
„Neviděl.“
„Tak vidíte. Jak tedy víte, že jsou?“
 
Ukázal jsem prstem na něj: „Viděl vy jste občana města Malmö? Neviděl, co? A chcete jen proto tvrdit, že Malmö nemá občany?
 
 

„Jiní je viděli,“ pravil.
„Jiní,“ pravil jsem já, „viděli víly. Je o tom dost v knihách, a to i u vážných spisovatelů.“
 
Úředník berního úřadu však stále tvrdošíjně tvrdil, že není místa na Zemi, „ani v Malmö, ani za polárním kruhem, ani v Patagonii, kde by mohl přihlížeti vílám“.
 

A Miroslav Horníček mu říká:
„Jmenujete úplně špatná místa, jsou na Hluboké, u Jizery, v Polabí a tak.“
 
Ano, v Polabí určitě žijí víly, i když jsem je ještě nikdy neviděl. A právě na téhle louce tancují za ranního rozbřesku, jejich šlojíře vlají v jemném vánku… zavřel jsem oči, abych si tu krásnou představu přenesl do sna…
 
Když jsem oči zase otevřel, od nedalekého přívozu se přibližovala mladá dívka v bílých šatičkách, sandálky si nesla v ruce, bosýma nohama našlapovala zvysoka do trávy, plavé dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena… Víly opravdu existují!
 
Jan Řehounek
 
* * *
Koláže © Marie Zieglerová


Komentáře
Poslední komentář: 03.06.2018  06:46
 Datum
Jméno
Téma
 03.06.  06:46 Jan Řehounek Poděkování
 31.05.  12:28 Von
 30.05.  16:19 KarlaA
 30.05.  12:58 Květa :-)))
 30.05.  10:29 Vesuvjana díky
 30.05.  06:53 Mara
 30.05.  06:38 miluna