Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renocy (77)
 
Srpen 68 - pět písmen a dvě číslice – a kolik vzpomínek se vybaví nám dříve narozeným! Při psaní těchto řádků mám dokonce menší dilema – je dobré stále vzpomínat na vlastně jakákoliv osudová data naší historie? O opravdu neuvěřitelném propletenci našich moderních dějinných křižovatek a o numerologii osudových osmiček v jejich datech toho bylo napsáno už příliš mnoho. V některých těch datech nalezneme osmičku jednu, v jiných hned dvě. Tedy 28. 10.1918, noc z 29. na 30. 9.1938, 25. 2.1948 a konečně i noc z 20. na 21. 8.1968! 17. listopad 1989 se ročníkově opozdil, ale jednu osmičku tu najdeme také. Ale zpět k dilematu, zda je dobré si to datum připomínat. Na rozdíl od těch, kteří zavrhují zpětná zrcátka, si myslím, že je nejen dobré, ale i naprosto nezbytné tyto osudové události připomínat sobě a zejména našim potomkům! A po tomto možná příliš rozvláčném úvodu mohu konečně přejít k osobním vzpomínkám na to krásné jaro a na ten skutečně neskutečný srpen roku 1968.

Přesto se nyní ale při svém vzpomínání musím ještě krátce vrátit o půl roku zpět. Všechno to začalo už v roce 1967 na podzimním sjezdu československých spisovatelů. V lednu 1968 pak přišly výměny na nejvyšších stranických i státních místech, následoval nástup „Pražského jara“, zrušení cenzury a objevilo se Vaculíkových 2000 slov. O prázdninách pak už byla politická situace pořádně napjatá. Manévry „spřátelených“ armád se u nás protahovaly a v novinách se objevil nádherný Haďákův kreslený vtip – „Zprava dobrý - zleva tanky“!
Srpen roku 1968 se moc nepovedl ani matičce přírodě, protože byl u nás teplotně slabě podprůměrný a co se týče dešťových srážek naopak nadprůměrný. Přesto jsem však slíbil, že se svou pětiletou dcerou navštívím své staré rodiče ve Vrchlabí.

Měli jsme tehdy své první autíčko – ojetého Fiata 600 – přesněji jeho německou verzi Jagsta s plátěnou stahovací střechou a v poledne 20. srpna jsem ho přivezl z menší opravy. Odpoledne jsme vyjeli dosti pozdě, do Vrchlabí jsme dorazili až navečer a brzy šli na kutě. Doma se mi vždy spalo velmi dobře, a tak druhý den ráno jsem se probudil až po osmé hodině. Vyčasilo se a malá Jana už byla venku před domem na pískovišti. Právě jsem snídal, když přišla s pláčem, že ji sousedé vyhazují a posílají domů, protože prý začala válka! Tak jsem se o té strašné události dozvěděl od nevinného dítěte. Příznačné, že? Nevěřili jsme jí, ale pak jsem pohlédl z okna a zjistil, že na ulici je klidněji, než bývá touto dobou. Televizi rodiče tehdy neměli, a tak jsme zapnuli rádio a zjistili, co se stalo! „Spřátelená vojska“ naštěstí do Vrchlabí nedorazila, pohybovala se po trase Trutnov – Nová Paka – Jičín – Mladá Boleslav – Praha.

V Praze jsme telefon ještě neměli, rodiče také ne, ale volal jsem od vrchlabských sousedů k sousedům pražským, ti mi přivedli manželku k telefonu a dohodli jsme se, že přijedu, až se situace trochu uklidní. A tak jsem jel domů malým Fiátkem asi za pět dní. Cestou jsem se dvakrát proplétal vojenskými kolonami, po cestě mi někdo dal naši papírovou vlajku s černým pruhem, kterou jsem nalepil na čelní sklo. A to se samozřejmě nelíbilo ruskému vojákovi se samopalem na prsou těsně před Prahou, kde byla šňůra osobních aut, kterou vojáci dirigovali. Malá Jana se v autě bála a opět plakala. Samozřejmě jsem tu vlajku sundal a dlouho pak uschovával. Jak ta kritická noc probíhala v Praze a co se dělo v dalších dnech, to jsem se dozvěděl od kolegy meteorologa, který měl v osudnou noc právě službu na letišti v Ruzyni, a samozřejmě od manželky a kolegů z Komořan. Jak to tehdy v Praze vypadalo, si můžeme připomenout na dobové fotce.

 
 
Centrum Prahy, olepené neskutečně invenčními plakáty, z části už strhanými, jsem si prošel jen jednou a návrat naší unesené reprezentace z Moskvy jsem už zažil mezi přáteli v Praze. Dojemný byl Dubčekův projev, po kterém jsme si uvědomili, že opět sklapla klec! S ohledem na malé děti i na staré rodiče jsme o emigraci vůbec neuvažovali, ale odešlo mnoho našich kamarádů. Svá nejlepší Kristova léta a dalších dvacet let jsme pak prožili v normalizaci a rezignaci, uzavřeni do svých ulit jako miliony mlčících a nevěřících, že by se to vůbec mohlo změnit!

Doufám, že jsem tímto svým vzpomínáním prokázal, že dilema nadhozené v úvodu je zcela nepatřičné, že je stále nutné ta zpětná zrcátka oprašovat a otírat a vzpomínat a připomínat a vzpomínat a připomínat a ...

 
Vladimír Vondráček
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 14.04.2018  13:49
 Datum
Jméno
Téma
 14.04.  13:49 Blanka K.
 12.04.  16:47 alena
 11.04.  11:03 Von
 11.04.  09:15 Jana Reichova
 11.04.  00:59 Ivan
 10.04.  21:44 ferbl
 10.04.  08:08 Václav