Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Autor, který vždy dodržel termín
Myslím, že to bylo někdy koncem roku 1969 nebo už v sedmdesátém, dalo by se to přesně zjistit nahlédnutím do archivu, ale ta přesnost není tak důležitá. Začínalo období normalizace a samozřejmě že i naše studio, jako důležitý sdělovací prostředek, jí bylo postiženo. Nejen že jsme přišli o řadu významných spolupracovníků, ale navíc někdo velmi moudrý rozhodl, že srdce televize – tedy program a výroba – se přestěhují z centra města Ostravy do Havířova. Nejen do jiného města, ale též do jiného okresu. Byla to pěkná hloupost!
V havířovském hotelovém domě Merkur jsme měli přepychové kanceláře, dokonce i s koupelnami, ale co nám pohodlí bylo platné, když jsme tam nemohli pracovat a také za námi nikdo nepřijel. Připadali jsme si jako na letním bytě. Každou hodinu jezdil „pendl“, takže tento nesmyslný nápad stál televizi pěkné peníze, ale co, stejně nebyly naše. Za nějaký čas se zjistilo, že se tam pracovat skutečně nedá a přidělili nám jednu tmavou místnost pro všechny programové pracovníky na Šmeralově ulici v Ostravě. A právě tato místnost se mi při vzpomínání vybavuje. Nebyla tenkrát jenom špatná organizace v rozmístění pracovníků, ale vymysleli i novou organizaci vůbec, a tak jako každá nová organizace se hned od počátku jevila neschopná k zajištění výroby a toho, aby se vůbec něco na obrazovce objevilo. Náš umělecký vedoucí si žil přepychově v Havířově, my ostatní se tísnili v jedné tmavé cimře v Ostravě, ale hlavně, neměli jsme práci.
Jednou se v té beznaději objevilo světýlko v podobě režiséra Zdeňka Havlíčka. Pod paží nesl divadelní knihu operety Děvčátko z kolonie od Rudolfa Kubína. „Děcka, kdyby to tak někdo přepsal a zmodernizoval, to by bylo!“ Ale kdo? A opereta? O takovém pokleslém žánru se nesmělo ani mluvit! Jako scénárista nám okamžitě napadl Jaroslav Dietl. Už zkušený dramatik, ale právě v té době v Praze umlčený. Kdo najde odvahu mu zavolat? Přece jenom on je Dietl z Prahy a my z provinční Ostravy a ještě mu nabízíme operetu, zhudebněnou Červenou knihovnu!
Nakonec jsem odhodlaně zvedla telefon, zdaleka už ne tak odvážně jsem mu vysvětlovala naši žádost. Omlouvala jsem se za operetu, ale zdůrazňovala, jak významný skladatel Kubín je. Jaroslav Dietl mě utnul. „Pošlete mi okamžitě tu knihu“, a aniž věděl, o čem bude psát, sdělil mi, do kdy scénář napíše.
Pamatuji si, že to měl být pátek.
Blížil se onen autorem stanovený den. Vypravovala jsem pro něco do Prahy asistentku Alenu a říkala jsem si, co kdyby autor dodržel termín? Normální bylo, že žádný autor termín nedodržel. Tedy ve středu jsem velmi nerada vytáčela jeho číslo do Prahy a měla jsem vymyšlenou otázku tak, abych se ho nedotkla. Dietla jsem vůbec neznala, ale věděla jsem, jak se scénáře tahají z autorů skoro heverem, i když mají smlouvu, a já jsem měla jen autorův ústní slib.
Těsně po dvanácté jsem se ohlásila a velmi nesměle jsem se chtěla zeptat na osud scénáře Děvčátko z kolonie. Stačila jsem mu jenom sdělit, že moje asistentka jede v pátek do Prahy, a Jaroslav Dietl mi vyrazil dech. „Paní Juračáková, to snad není možné, že mi voláte právě teď, kdy jsem před pěti minutami napsal konec a odložil tužku. Odpoledne předám materiál rozpisovačce a v pátek si ho může vaše asistentka převzít. Jo, a změnil jsem název na „Dispečer a děvčátko z kolonie.“
V dramaturgii jsme způsobili trochu zmatku, a to jsme ještě netušili, že jde o událost vpravdě historickou – v Ostravě začínal první hraný seriál. Radost byla veliká, protože zase byla práce – a ne ledajaká.
Jaroslav Dietl předal scénář realizátorům, které vůbec neznal, a tak si vymínil, že bude přítomen natáčení a v případě potřeby upraví i texty hercům tak zvaně „do huby“ přímo na place. Na první natáčení jsem mu zajistila letadlo a v hodinu H jsem si pro něho šla do Aerolinií, jak jsme se domluvili. Autobus přijel z letiště o něco dříve a už tam nikdo nebyl, jenom o stěnu se podepíral nějaký zcela nenápadný muž, placatou čepici vraženou do čela a ani dost silné brýle nezakrývaly jeho bledost. Kulhaje, odlepil se od stěny a představil se.
„Dietl - paní produkční, povedlo se vám nemožné, vy jste mě přinutila letět letadlem. Já se letu opravdu bojím, a proto vůbec nelítám.“
„Proč jste let neodmítl?“
„Nemohl jsem. Vy jste mi tak rezolutně oznámila, kde mám připravenou letenku, že jsem neměl odvahu vám odporovat!“
Vysvětlili jsme si to, já jsem se omluvila a už nikdy jsem mu do Ostravy nezajišťovala letenku, byť pak do Ostravy jezdil velmi dlouho. Autem.
Po seriálu Dispečer napsal pro nás další inscenaci Příběh středního útočníka a soutěžní seriál Můj koníček.
Jaroslavu Dietlovi stál ten první nechtěný let do Ostravy zato. Našel tam svou ženu Magdalenu.
Když jsem o něm později přemýšlela, myslím, že to nebyla odvaha, kterou Jaroslav neměl k tomu, aby mi odporoval, ale jeho veliká ukázněnost. Měl ji v sobě nejen jako autor, ale také jako člověk.