Patřím mezi časté návštěvníky Městské knihovny a někdy mě zaujme vypůjčená knížka víc než jindy. Mezi takové patří publikace Neznámý Stalin bratří Žorese a Roje Medvěděvových, kterou vydala Akademia v roce 2003. Historičtí publicisté v ní odhalili diktátorovu lidskou zrůdnost a stihomam osamělého masového vraha, ale kniha obsahuje i řadu málo známých zajímavých skutečností. A o ty bych se chtěl podělit s těmi, pro něž toto dějinné období je stále zajímavé.
Stalinova smrt v roce 1953 nebyla pro zasvěcené nečekaná, zdraví se mu zhoršilo již v předchozích dvou letech. Lékařů se bál, nedůvěřoval jim, takže nepodstupoval žádné léčení. Jeho nemoc a smrt byly záchranou pro ostatní politické předáky, pročež vznikaly teorie o vražedném spiknutí, které se ukazují jako vysoce nepravděpodobné. Jisté však je, že v období mezi mrtvicí prvního března a 2. březnem, kdy konečně byli přivoláni lékaři, došlo k dělení moci mezi konkurenčními skupinami Malenkov-Beria a Chruščov-Bulganin. Toto období je podrobně zmapováno a publikace je probírá, stejně jako boje o nástupnictví a vliv, Chruščovův projev na XX. sjezdu a jeho následky.
Zajímavá je historie vzniku sovětské atomové bomby. Na té sověti intenzivně pracovali už od roku 1942 za pomoci amerických levicových fyziků Fuchse a Pontecorva. Ti, z idealistického přesvědčení, podávali sovětské rozvědce podrobné zprávy o americkém postupu. Rusové zprvu tyto zprávy podceňovali a teprve 7. 3. 1943 přednesl akademik Kurčatov výsledky analýzy těchto zpráv a konstatoval, že „jde o materiály obrovského neocenitelného významu pro celý stát a společnost.“ Pak teprve začali sověti vytvářet týmy odborníků, hledat ložiska uranu, a za pomoci vězňů budovat doly, závody a laboratoře. Zřejmě proto Stalin na postupimské konferenci téměř nereagoval na zprávu o výbuchu 1. atomové pumy. Věděl moc dobře, oč jde, a že se tak stane. Churchilla dokonale zmátl, ten si myslel, že vůbec nepochopil, co mu říká.
Pro nás, pamětníky, je zajímavé vylíčení útoku na SSSR na jaře 1941. Vyplývá z něj, že Stalin dobře znal datum a hodinu napadení, a že v rozporu s opakovanými tvrzeními v tisku, vojska dostala tuto informaci několik hodin před útokem a byla uvedena do pohotovosti. Stalin byl obviňován, že na předsunuté hranici v Polsku byla jen asi polovina sovětských „západních“ divizí. Druhá půlka, lépe vybavená vojenskými zařízeními a stavbami, čekala na staré hranici. Sám maršál Žukov po válce konstatoval, že je pravděpodobné, že by nedostatečně vyzbrojené a méně pohyblivé sovětské jednotky stejně neodolaly, kdyby úderu čelily už na západní nové hranici, což by zhoršilo pozdější situaci u Moskvy, Leningradu a na jihu země. Také západní historici po válce konstatovali, že Blitzkrieg skončil uprostřed července 1941, kdy Rudá armáda zastavila německé tanky ve stepích kolem Oděsy a na centrální frontě u Smolenska. Nebyl tak splněn ani jediný úkol plánu Barbarossa a německé ztráty předčily očekávání. Hitler neměl zálohy, ztratil čas, a zima, na niž nebyl připraven, mu prohrála celou válku.
Chruščov ve svých pamětech tvrdil, že po začátku války byl Stalin morálně zcela rozložen a údajně se chtěl vzdát vedení země. Dokonce se prý polekal, když k němu přijeli členové politbyra, a snad si měl i pomyslet, že ho přijeli zatknout. Tato často opakovaná tvrzení však ve svých pamětech nepotvrzují ani maršál Žukov, ani admirál Kuzněcov. Podle později nalezených knih návštěvníků, které vedla ochranná jednotka kremelské pracovny, přicházel ke Stalinovi od rána 22. 6. 1941 jeden odpovědný velitel a stranický funkcionář za druhým po celých 11 hodin a JVS podepsal mnoho zásadních rozhodnutí. V dalších dnech se koloběh návštěvníků nezastavil.
Publikace se dále zabývá osudy Stalinova a Leninova archivu, uranovým gulagem, vztahy mezi Stalinem a Lysenkem a průběhem války na Dálném východě. Zajímavá je úloha Gruzína v roli ruského cara a také popis likvidace Nikolaje Bucharina. Stalinovu osobu charakterizuje kapitola o osudu jeho matky, která žila osaměle a chudě v jediné místnosti paláce v Gruzii.
Pro nás, seniory, je to čtení poutavé a živé. Každému, kdo se zajímá o nejnovější dějiny, je mohu vřele doporučit.