Vždycky se mi líbily rozkvetlé hortenzie, ať byly jejich květy sytě růžové, či jemně modré, záviděla jsem všem zahrádkám, ve kterých jsem je viděla kvést a toužila jsem mít aspoň maličký kousek půdy, kde bych je mohla pěstovat.
Po letech se mi nad míru nečekanou splnilo přání základní – půdy jsem najednou měla tolik, že se až hlava točila štěstím, když jsem, zatím virtuálně, plánovala, jak bude zahrada vypadat, až nastane její čas, dům bude dostavěný a z nás se stanou regulérní vesničané. Přeskočím roky ohnutých zad a rozbolavělých kloubů, věčně rozedraných prstů a zlámaných nehtů, protože za nimi vidím stráň osázenou stromovím, čtyři terasy se dvěma folníky na choulostivější zeleninu, tři kamenné zídky se spoustou skalniček a všude možně keře kvetoucí i mnohé pyšnící se okrasným listem.
Konečně nastal čas pro hortenzii. Čím větší bylo těšení, tím horší bylo zklamání. Na mojí zahradě se hortenzii nedařilo, ačkoliv jsem pro ni vybrala to nejskvělejší místo, dostatečně osluněné i polozastíněné, když slunce na svojí dráze přešlo k jihozápadu. Zápasila dva tři roky a podlehla dravější kolkwizii.
Nechtěla jsem se vzdát jen tak, a když jsem v zahradnické školce uviděla sazenici Hortenzie pnoucí, o které jsem nikdy neslyšela, a tudíž neměla ani nejmenší představu, jak vypadá její květenství, snad víc z trucu než chtění jsem ji koupila a zasadila u prostředního ze sloupů naší bytelné pergoly nad dvorečkem.
Roky si ukrajovaly svoji daň a hortenzie se stále krčila u paty sloupu, stejně jako nerostla borovička u sloupu venkovního. Těch pár centimetrů jednou za rok nestálo ani za pár slov. Zlom nastal teprve dva roky poté, kdy pán domu odešel do svého souhvězdí Lva, poté, kdy se rozplynula bolest a tíseň vše svazující. V následujících deseti letech se bujně rozrostla nejen borovička, ale ještě více hortenzie, která dosáhla k vrcholu pergoly a chystá se rozprostřít větve po nabízené síti.
Každý rok brzy na jaře bohatě kvete bílými talířky droboučkých kvítků, na jejichž okraji sem tam je jako stádečko oveček „hlídá“ větší bělostný kvítek.
Na podzim se celá hortenzie zahalí do zlatožlutého hávu. Je krásná, tajuplná, vyzařuje pohodu, nemůžete se vynadívat. Vedlejší rozrostlá borovice k ní rozpíná sytě zelené větve, jako by se jí chtěla dotknout, pohladit, jako by jí děkovala a těšila se z její blízkosti.
V jednom z nádherných teplých dní přicházejícího loňského podzimu jsem seděla na dvorku a těšila se kontrastní krásou obou dřevin. Ze zlatožlutého hávu náhle začala vystupovat dívčí postava. Zůstala jsem úplně bez dechu, když se zpod větví borovičky ozvaly jemné tóny neznámého nástroje a v přítmí hustého jehličí jsem rozeznala hlavu a rámě klečícího Satyra. Několik okamžiků a přelud se zase rozplynul. Jen okolní stromy se náhle rozšuměly v závanu zbloudilého větříku…