Žabí únor
(Bajka pod dojmem Maryčky Magdónové, Žab v kaluži a Velkého února)
Plaval starý žabák
z ostrova domů,
u bobří hráze
cestou se stavil.
„Vylez, vypasený bobře,
žaluji tu na tebe,
neboť vůbec není dobře
mít byt jenom pro sebe!
V tak velikém domě
bydlelo by rádo
radostně a skromně
celé žabí stádo.
Únor je a zima,
proto otevř bránu,
všem nám bude prima,
jinak hned, v tu ránu,
medvěda zvu hbitě;
je to přítel chudiny
a ten naučí tě
myslet taky na jiný!
Navíc všechny žáby už
chopily se v lese moci
hotovy jak jeden muž
rozpoutati revoluci!“
Vylez´ bobr z nory,
vousy utírá si,
žádné rozhovory
vésti nechce asi:
„Jste jak na prdeli nežit
a ty pouč tu svou rotu,
že nikomu nedám těžit
z krve mý a mýho potu.
Každý měl dost času aby
pořídil si doupě taky,
ale tvoje líné žáby
jenom k nebi poulí zraky!“
To řka, bobr v noru klouže
a žabák, zlostí se třesa,
medvěda probudit touže
skoky míří v houští lesa.
Jenže ouha! Sotva chápe,
žabák v lese u brlohu
tahaje medvědí nohu,
proč ten jenom dále chrápe!
Nevzbudil ho! Vše je v háji,
neboť bez huňáče moci
nebudou žít jako v ráji,
nelze dělat revoluci!
Luděk Ťopka
* * *
Ilustrace © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny články autora