Je libo kousek selátka na rožni?
V každém jazyce se vyskytují slova podobná, avšak jejich význam je diametrálně odlišný. A když se někdo splete, může se velice ztrapnit anebo zcela obrátit význam a postavit všechno na hlavu. Jako na potvoru to bývá většinou k horšímu. Stává se to nám, Čechům v naší rodné řeči, a ještě častěji se to může stát v cizím jazyce, se kterým už dlouho pracujete, cítíte se v něm jisti a myslíte si, že ho ovládáte. To člověk jaksi usne na růžích a je náramně spokojen sám se sebou. Ale čert nikdy nespí, velmi brzy ukáže své drápky a vy spadnete rázem z hrušky dolů na tvrdou zem. Ani já jsem se tomu nevyhnula. Většina nepřesností se opravila hned a ke správnému významu jsme se dostali třeba oklikou přes všechno možné, z některých kiksů se staly legendy, kterým jsme se smáli ještě léta. Ale naštěstí nikdy nepoškodily nebo dokonce nezhatily plánované záměry. Spíše naopak.
Jednou k nám přijela delegace z jedné významné německé automobilky, aby zjistila situaci a případně navázala spolupráci. Co si budeme povídat, pořád jsme byli levnější, než jejich domácí pracovní síly. A v obchodě jde hlavně o peníze. Pánové projevili přání prohlédnout si podrobně celý provoz. Pan ředitel je osobně provázel a já překládala.
„Paní, Štainerová, dejte si záležet. Tohle by mohlo spadnout,“ povzbudil mě pan ředitel a já se podle toho zařídila. Mrkla jsem do zrcadla, trochu jsem upravila svůj vzhled, nastříkala na sebe deodorant, popadla slovníky, i když jsem věděla, že stejně nebudu mít čas v nich něco hledat, kolegyně na mě pro štěstí plivly a já vyrazila do boje za blaho firmy.
Provedli jsme pány celým provozem, ukazovali a vysvětlovali, jak nejlépe jsme uměli. Když jsme došli k technologii výroby, měla jsem říci, že hliník se zpracovává mokrou cestou. To je německy řekne „mit nassem Weg“. A já se spletla a místo nass jsem neustále mluvila o „nacktem Weg“, což znamená nahou cestou. Starším pánům to došlo, zachovali klid a rozvahu a můj brebt přehlédli jako velké, šíré, rodné lány. Jenom ten nejmladší, takový hezký a sympatický Němec, to nevydržel, zapomněl na bonton, a překvapeně na mě zařval:
„Was…, was..!?
A já, jako ten pitomec, jsem trvala na své nahé cestě. Viděl, že se mnou nehne, tak to za tichého souhlasu ostatních kolegů vzdal.
Svou chybu jsem si neuvědomila a byla jsem ráda, že všechno jinak dobře dopadlo a že náročný výklad je bez vědomé ztráty kytičky za mnou. Pýcha však předchází pád a já jsem spadla z té pomyslné hrušky ještě jednou. Jelo se totiž na oběd, a jak jsme si to hrnuli nedočkaví a hladoví k autu, podařilo se mi šlápnout právě tomuto oponentovi na nohu. A že jsem nikdy žádná Twiggy nebyla! Němec se teď už udržel, ale jeho pohled byl pro mě horší, než kdyby mi vynadal. Snažila jsem se zachránit situaci, mile jsem se na něj usmála a pravila tak líbezně, jak jsem jenom uměla:
„Mahlzeit!“ Místo omluvy jsem mu popřála dobrou chuť! Co si, ten chudák o mě myslel, to radši nebudu rozvádět. Zachránil to dobrý oběd, orosený půllitr Plzeňského piva a moje upřímná omluva. A když jsme se chopili příborů, abychom se dali do té dobroty, šibalsky se na mě usmál skrze brejličky a pravil zcela nevinně: „Mahlzeit!“
Po této příhodě už jsem si tolik nevěřila a dávala jsem si pozor na každé slovíčko. Jenže běžná denní rutina zapracovala a já už opět jela v rozjetém vlaku. Ovšem zase ne na dlouho.
Firma se zdárně rozvíjela, zakázky se hrnuly, dařilo se. Vedení se rozhodlo, že uspořádá pro své zahraniční partnery „Den otevřených dveří“, aby se vzájemné vztahy ještě utužily a třeba navázaly i nové, protože to nikdy není na škodu. A tak začaly veliké přípravy, aby všechno klaplo a my si neudělali ostudu. Týkaly se pochopitelně nejenom provozu, kde se muselo všechno jenom blýskat a kde by se dalo pomyslně jíst i z podlahy, a to je ve slévárně téměř nadlidský výkon. Nedílnou součástí bylo i dobré pohoštění, protože, co si budeme povídat, není jenom práce. A v dobrém jídle se Češi vyznají odjakživa. Kampak na nás se zdravou výživou, semínky, jogurty, ovocem a zeleninou! Všichni víme, že to tělo potřebuje, ale většina z nás sáhne radši po kuse nezdravé flákoty. Inu, tak už to máme v nátuře. Plánovala se velkolepá hostina pod širým nebem, s hudbou, tancem i zpěvem, se všemi možnými i nemožnými lahůdkami a českými specialitami. Vrcholem celé té ohromné slávy byla tři prasátka na rožni a pár soudků Plzeňského piva. To chutná Němcům i Rakušanům stejně tak jako nám, Čechům.
Všechno žilo přípravami a do toho shonu přijeli na obchodní jednání za účelem zahájení spolupráce tři pánové z Meschede u Solingenu. Dva pánové byli podle našich měřítek silně pod váhu a měl by z nich asi akorát tak radost pan Doc. Rajko Doleček, svého času velmi populární odborník na zdravou výživu. Jen tak na okraj, kdo ví, jak to s ním a se zdravou výživou vůbec bylo. Známý český herec Vladimír Menšík o něm na veřejnosti šířil, že má žaludeční vředy, a proto ta zdravá výživa. Ale to už necháme těm nahoře. Zato třetí pán, ten byl náš! Pěkně kulatý, veselý, usměvavý, a aby mu kalhoty dobře držely v pase, nosil široké kšandy, za které se nijak nestyděl. Jednání zdárně proběhla, pánové byli spokojení a před námi stála oboustranně výhodná, dlouhodobá spolupráce. To se přece muselo utvrdit. A kde jinde, než na dobrém obědě. Ten se také vydařil, takže navýsost úspěšný den.
A právě teď viděl náš pan ředitel svou chvíli, aby pozval naše nové obchodní partnery na připravovaný „Den otevřených dveří“. Protože také rád jedl, vžil se do svého pozvání a zaníceně a podrobně líčil, co všechno bude hostům k disposici. Jak si všichni pochutnáme, popijeme, zatančíme i zazpíváme. Překládala jsem, jako když bičem mrská, a z našich hostů rázem spadla obchodní odměřenost a zdvořilý odstup. Na tváři se jim objevily úsměvy a jejich oči se začaly radostně blýskat. Všechno bylo dobré, až došlo na nešťastné pečené selátko, které mělo být zlatým hřebem celého programu.
„A všechny vás srdečně zvu na naše pečené prase!“ trumfoval pan ředitel a blaženě se usmál, protože už to všechno v duchu viděl.
Ale ouha! Pečené prase neboli vepřová pečeně se řekne Schweinenbraten. Podobné tomuto výrazu je v němčině slovíčko Schweinerei. Pro jeho český překlad uvádí slovník hned tři možné výrazy: Chlívek, svinčík, nepořádek. A já, ukolébaná hladkým a zdárným průběhem celé akce, jsem si ta to dvě slova spletla. Nadechla jsem se a s úsměvem přeložila onu veledůležitou větu pana ředitele:
„A srdečně vás všechny zvu na náš svinčík!“
Jen mi to vypadla z pusy, věděla jsem, že je zle a krve by se ve mně nedořezal. Bylo by slyšet špendlík na zem spadnout a Němci zůstali na okamžik celí zkamenělí jako Lotova žena. Pak se ale strašně rozesmáli, až jim z očí vytryskly slzy. Doslova řvali smíchy a vzájemně se plácali do ramen a do stehen. Kulatý pán si musel sundat brýle, protože přes ně vůbec nic neviděl, a držet své bříško, aby mu někam neuteklo. Pan ředitel byl pochopitelně polichocen a zvědav, co je tak rozesmálo. A oni se mu mezi salvami smíchu snažili říci důvod a na dotvrzení ho začali oplácávat rovněž. Nechápal, až to vypadlo ze mě a nakonec jsme se chechtali všichni. Firma ze Solingenu se slavnostního „Dne otevřených dveří“ velice ráda zúčastnila a nejenom to. Dobrá spolupráce se protáhla na pěkných pár let. Při každém setkání se na onu událost zavzpomínalo a němečtí partneři prohlašovali, že se tak upřímně a srdečně už strašně dlouho nezasmáli. Nenechali si moje pozvání jenom pro sebe, pobavili jím i své kolegy a spolupracovníky. A když jsme potom přijížděli do Solingenu, byl to samý úsměv na obou stranách. A potom, že jsou Němci studení čumáci!
Hana Štainerová
***
Fotokoláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky