Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Gabriela,
zítra Františka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Výchovné metody

 

„Matičko, co kdybychom si pořídili ještě jednoho psa?“
„Že by? A od koho?“
„Ále, mluvil jsem s jednou paní z toho nového domu naproti a ona si stěžovala, že mají malého psíčka a její tříletý syn ho neustále bije a kope do něj.“
„To snad nemůže být pravda! Copak ona nedokáže zkrotit svého nezdárného syna? A co je to za rasu?“
„No to já nevím, ale je jakýsi čistokrevný a stál čtyři a půl tisíce, ale ta paní by nám ho prodala za tři tisíce. Je bílý a má na sobě pár černých fleků. A bude to střední plemeno.“
„Já ti nevím, ale říkali jsme přece, že až dochováme Cony, dalšího psa si už nebudeme brát. Vadilo by mi, kdyby se s námi něco zlého stalo a pes by kvůli naší nezodpovědnosti strádal. Víš, jak všechna naše zvířata na nás byla závislá.“
„To máš pravdu, tak já jí řeknu, že nemáme zájem.“


Do hlavy mi okamžitě vklouzla vzpomínka na naši popularitu v dobách, kdy jsme měli tři psy a tři kočky. Co to budu tajit. Jakmile taťka vykročil z branky s vozíkem na velkou zahradu a na šňůře vedl Betynku (vlčí fenu), Ťapinku (drsnosrstou jezevčici) a Sendy (pouliční směs), rázem se stal středem zájmu nejen široké rodiny pejskařů, ale i mládeže, různých slečen a paní, což takovému stárnoucímu muži dělá náramnou radost.


Ale abych se vrátila k těm výchovným prostředkům. Když byly mému synovi asi dva roky, zkoušel i on svou budoucí nadvládu nad vším živým - nošením našich koček vzhůru nohama buď za zadní nohy, nebo za ocas. Nic mu nevadilo, že kočky řvaly bolestí a snažily se z jeho sevření vyprostit, sekajíce drápy kolem sebe. Marné bylo moje domlouvání, občas přišel s brekem a ukazoval mně seknutí drápem do palce. Nevadilo mu, že jsem ho občas pleskla přes ruce, ani když jsem mu naplácala na zadek. Nevěděla jsem si s ním rady až do doby, kdy byli u nás naši známí, kteří si od nás později koupili naši chalupu. Když přišel Ríšánek v době jejich návštěvy u nás opět s kočkou visící hlavou dolů, manžel kamarádky řekl: „Tak s tím sokolíkem uděláme krátký proces.“ Chytl mého syna za nohy a otočil ho do stejné pozice a začal ho nosit po chalupě. Ríšan řval jak pardál a ve mně tuhla krev strachy, aby ho snad nepustil, nebo se syn samým řevem nezalk. Ale kamarádka mne uklidňovala, že její muž je opatrný a že mu určitě nechce ublížit. Od té doby už Ríšan nikdy záměrně žádnému zvířeti neubližoval a každému vykládal, že kočičky jsou maličký a hodný.


Díky této metodě jsem si pak s dalším jeho neposloucháním vždy hravě poradila. Syna například velmi přitahovalo zapalování ohně v kamnech, a i když jsem dávala zápalky mimo jeho dosah, vždy jsem trnula hrůzou, aby neotevřel dvířka a nezpůsobil požár našeho domu, nebo se nespálil. I když jsem děti neustále hlídala jako ostříž, ne vždy jsem mohla být na tom samém místě, jako ony. Někdy bylo potřeba skočit do chléva, nebo pro dřevo a tak se několikrát stalo, že po mém návratu byla dvířka kachlového sporáku otevřená a syn se v nich se zanícením šťoural. Nakonec jsem se dopálila a položila jsem mu ruku na hodně teplou plotnu. Ztuhl, začal řvát a já jsem měla po problému.


V době, kdy jsme se vrátili do Brna, a můj muž začal jezdit u Dopravního podniku s šalinou, jsem občas chodila s dětmi naproti manželovi, když mu končila služba. Děti se mně rády schovávaly v průjezdech domů, a když jsem došla až k nim, vybafly na mě a já jsem se musela vždy leknout, až jsem poskočila. Protože nechtěly s touto zábavou nikdy skončit, rozhodla jsem se, že se jim schovám tentokrát já. Jaké však bylo mé překvapení, když další dobu nikdo nešel a nešel. Když jsem vystrčila hlavu, po dětech nebylo nikde ani památky. Se sevřeným srdcem jsem běžela na stanici, kde měl skončit službu můj manžel a tam na lavičce seděl Ríšánek s Irenkou a vyčítavě mi sdělovaly: „Maminko, tebe neodvedli cikáni? My jsme šli za tatínkem, aby tě šel hledat.“ Když jsem si uvědomila, co všechno se mohlo stát, nikdy jsem už podobnou hloupost neudělala. I dospělý však často udělá hloupost, na kterou pak není pyšný.


Když o tom dnes přemýšlím, došla jsem k závěru, že teorie, která tvrdí, že děti nemají být neustále otloukány a okřikovány, je teorií bohatých zkušeností našich předků. Je třeba provést radikální řešení a problém odstranit jednou pro vždy. Pravdou však zůstává, že tyto postupy lze uplatňovat pouze v době mladosti, neboť pro dospěláky už není vykonavatelů. I když by to určitě neuškodilo ani jim.


Té paní, jejíž syn kopal do malého pejska, to číst nedám. Ale pejsek měl štěstí. Dnes už má nového pána a já mu přeji, aby to byl vlídný a laskavý člověk.


Irena Atzlerová

***

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 26.07.2013  07:30
 Datum
Jméno
Téma
 26.07.  07:30 Blanka B.
 26.07.  06:01 Láďa K.
 25.07.  18:46 Irča
 25.07.  14:20 venca
 25.07.  13:14 Václav Židek Kdo může za výchovu dětí...
 25.07.  06:35 LenkaP
 25.07.  06:16 Jolana