Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tomáš,
zítra Gabriela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na  info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

 

Sázava a tramping

aneb

My jsme parta veselá…


My jsme parta veselá
rádi jezdíme ven,
proto Anglická sobota je náš dávný sen.
Chtěli bychom volna víc
a celému světu říct,
když jedem do přírody,
zpíváme od plic!


Při čtení o Posázavském pacifiku se mi též tu a tam vyrojilo pár vzpomínek z mládí. I když se to stále zdá jako včera, tak opak je pravdou. Ne že bych tehdy zrovna chodil venčit malé dinosaury, to ne, ale pamatuji ještě, jak nám kolikrát vlétla i jiskra z parní lokomotivy do oka.
Na čundry pod širákem jsem začal jezdit jako 16-17letý již v padesátých letech, ale dlouho nám to nevydrželo. Bylo nás pár kamarádů z učňáku, “ostrých hochů”, kteří jsme chtěli vyzkoušet Sázavu pod širákem, a také že to bylo považováno za činnost, kterou režim neměl rád. Věděli jsme, že v prvé řadě musíme mít trampské oblečení, výbavu, kytary, něco k jídlu, k pití, a pokud možno i nějaké děvy. Bohužel jsme ale museli ze svých požadavků hodně slevit.


I když jsem věděl, že otec kdysi v První republice také jezdil na Sázavu, tak jsem po něm doma mimo fraku a společenských obleků nic nenašel. Kamarádi byli na tom podobně, takže jsme vyráželi v “městském” oblečeni. Kanady či půllitry jsem dostal později až na vojně, takže jsme snad měli nějaké pohorky s bílou gumou. Jediné, co nám pak později zpříjemnilo spaní pod širákem, byly velké tlusté igelitové pytle od zahraničních chemikálií, které jsem sehnal z práce. Kytaru jsme také sehnali, ale nikdo na ni ještě neuměl, tak byla spíše pro dekoraci a na obtíž.


Jediné praktické věci bylo pár malých ruksaků, hliníkový ešus, čutora na vodu a pár starých malých sekyrek. Pamatuji se ještě, jak se babička durdila, že o víkendu nebude moci naštípat třísky do starého kuchyňského kachlového sporáku. S jídlem a pitím jsme si nikdy nedělali žádné velké starosti. Vždy jsme šoupli do ruksaku pecen chleba, věnec buřtů (či vuřtů), případně nějakou konzervu, a láhev Horčáku – “vína znalců” za 8 korun. S děvami byla potíž, protože v té době byl problém nejen “urvat” nějakou třeba jen do kina, natož je zlákat někam pod širák.


První problém již nastal v Bráníku, kde často každého trampa kontrolovali policajti. Jelikož jsme byli “slušně” oblečení, a ani jsme v té době neměli ještě dlouhé vlasy, tak nás většinou nechali být. Cestováni ve vlaku byl vždy pěkný zážitek, zvláště když někteří trampi vytáhli kytary a začali zpívat. Bohužel jsme se k žádné partě nedostali, a tak nás jezdilo stále 3 – 5.

 


V té době se ještě téměř všude nalévalo i mladistvým, takže jsme se vždy v cílové stanici (měli jsme několik oblíbených, hlavně Pikovice a Medník) mírně napájeli (v té době nám stačily 2-3 piva), a pak lezli po okolních kopcích hledat “tábořiště”.


Poprvé jsme se utábořili, když byly ještě tu a tam zbytky sněhu. Oheň nás sice hřál, ale záda naříkala zimou. Po “vydatné” večeři z opečených buřtů jsem v ešusu uvařil čaj ze sněhu a zdravého jehličí, ale nikdo to neocenil, takže jsme holt sáhli po hořčáku a udělali svařák, abychom se aspoň trochu zahřáli.


Pozdě večer za námi přišel hajný zkontrolovat oheň a jestli je vše v jeho rajonu v pořádku. Když viděl kolem ohně polozmrzlé trosky, hned mu došlo, že jsme na čundru poprvé. Aspoň nám tedy poradil ať si pořádně “usteleme” na listí a větvích, aby nám nenastydl cemr a nebyli jsme pak nachcípaní.


Ráno jsme narazili na pěkný hnědý potůček, ve kterém se již tehdy válel železný odpad. Hned jsem klukům radil, že toto je velice zdravá voda, protože je v ní hodně železa, takže chceme-li být zdraví, musíme ji pít. Protože v té době jsme pili i vodu, a zdraví jsme chtěli být všichni, tak jsme ji pili. Nevím, jestli Šaratica má podobné složení, ale dle našich poznatků bych tam doporučil čepovat naši kvalitní konkurenční minerálku.


Na podobnou situaci se akorát pamatuji, když jsem kamarády přesvědčil, že po dobrém obědě sestávajícím z polévky z kostky a “kotlíkového guláše”, bychom měli mít ještě nějaký dezert. Vymyslel jsem jahody se šlehačkou, protože jahody byly všude, kam oko dohlédlo. Měl jsem i sušené mléko, ze kterého jsem se pokusil ušlehat šlehačku, i když to moc nešlo. Všichni jsme si sice pochutnali, ale nevím, jestli to bylo mojí “šlehačkou” či kombinacemi s pivem nebo hořčákem, ale opět jsme měli na co vzpomínat.


Na kytaru se v té době nikdo nenaučil, tak jsme ji přestali vozit. Po zvážení všech plusů a mínusů trampského života jsme pomalu přestali jezdit každý víkend, až nakonec přestali úplně, a začali se spíše věnovat městským radovánkám.


Teprve až za deset let jsem začal zase jezdit s partou kamarádů do kanadské a americké přírody, ale už pod stany, protože přibyly jak “děvy”, tak i dětičky, a tentokráte i s kytarami. To nám vydrželo desítky let a viděli jsme spoustu krásné přírody a divoké zvěře, včetně návštěv medvědů u stanu (což by vydalo na kolik článků). I když v penzijním věku člověk už dá jaksi přednost pohodlí, rádi na kampování vzpomínáme.


Ladislav Křivánek


***
Fotokoláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 23.07.2013  08:47
 Datum
Jméno
Téma
 23.07.  08:47 Láďa K. Díky
 22.07.  19:25 Irča
 22.07.  19:17 Luděk Horký Posázaví
 22.07.  05:57 Bobo :-)))
 21.07.  16:20 Mara
 21.07.  14:46 Inka
 21.07.  12:05 Blanka B.
 21.07.  11:11 Vesuvanka chybička se vloudila...
 21.07.  11:08 Vesuvanka a ještě koláže...
 21.07.  11:03 Vesuvanka díky
 21.07.  10:05 Milan Dubský Uznání a dík, pozdrav a přání
 21.07.  09:45 ferbl
 21.07.  08:51 jisuch53
 21.07.  07:45 venca