Josef Hejna: Mstivá kantiléna
Nabízím svůj text jako připomínku neprávem zapomínaného básníka Karla Hlaváčka. Začnu ale trošku odjinud. Stává se zvykem v naší společnosti používat cizí, módní slova, a tak nepozorujeme, ale monitorujeme, nedochází ke shodě ale ke konsenzu – však to znáte. Nedávno jsem si všiml, že jeden politik někde použil slůvko oxymorón. Je z řečtiny a znamená vlastně protimluv, v poezii používaný záměrně, pro větší účinek. Jistě sami uznáte, že jinak působí oxymorón Mstivá kantiléna a jinak „poctivý politik“. Kantiléna, jak víme, je hudba melodická, radostného charakteru a ve spojení s adjektivem mstivá působí zajímavě. Kdežto poctivý politik… Ale k tématu.
Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilénu při viole,
a mstivou kantilénu, v níž by moje ústa chabá
Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,
a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla…
Karel Hlaváček (1874 – 1898) měl opravdu chudý, až proletářský původ. Podle pamětníků svůj původ tajil, sám vystupoval spíše aristokraticky a šlechticem ducha nesporně byl. Talent to byl opravdu mimořádný, nejen literární, ale i výtvarný. Jsou literární teoretici, kteří Hlaváčkův význam pro českou literaturu srovnávají s Máchou. Je stejně zajímavé, jaká řada předčasně zhaslých komet lemuje naši poezii. Mácha 26 let, Havlíček 35 let, Wolker 24 let, Orten 22 let, a to ještě nezmiňuji kometu jménem Václav Hrabě, která také zářila jenom čtvrt století. Pro ty pečlivé podotýkám, že věk zaokrouhluji.
To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo–
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití–
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!
Kolik se vešlo aktivity do čtyř, pěti let plodného života. Jako by tvůrce sám cítil, že mu nebude dopřán dlouhý věk. A on to poslední asi dva roky dokonce i věděl. Jeho život opravdu nebyla kantiléna. Po libeňské reálce studoval moderní jazyky (francouzštinu a francouzskou literaturu) na pražské Filozofické fakultě (1892-94) a zároveň navštěvoval malířské kursy na Uměleckoprůmyslové fakultě. Netřeba asi zdůrazňovat, že mnoho toho nestihl, navíc přišla i vojna, služba v daleké Itálii, pod alpskými štíty. Tam už ho zastihla krutá nemoc, která ho osvobodila od vojny, ale také mu tragicky zkrátila život. Pověst socialisty a anarchisty mu jistě život v c. k. kasárnách neusnadnila.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světla zhasili
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.
Noc byla zamlklá – kdos podle řeky ještě šel –
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. – Že nevzroste nic.– Že nic nevzeplá.
S jistým zjednodušením lze konstatovat, že básník za svého krátkého života vydal jednu sbírku říkanek a dvě velmi silné básnické knihy. Věnujme se nejdříve Sokolským sonetům, kterých se sám později trochu zřekl. Hlaváček byl zřejmě velmi aktivní Sokol, statný cvičenec, dokonce snad i funkcionář libeňského Sokola. O to tragičtěji působí zlom na závěr krátkého života.
A černé mraky k Věži jdou,
jež dříme v dálce za vodou,
a ruce věší na ni…
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.
Je hříšný večer, večer mdlý,
ni zvony mé se nemodlí.
A zbožné mraky dále jdou
se svojí marnou modlitbou
a s tichým smutkem jejím…
„Hlaváček dokázal dát první po Máchovi českému básnickému jazyku absolutní hudebnost, hlubokou melodiku, širokou kantilénu, jímavé appassionato.“ (Vítězslav Nezval)
Druhé dvě sbírky jsou už vyzrálými básnickými skvosty. Sbírka Pozdě k ránu se už při svém vydání v roce 1896 stala událostí, i když ne pro všechny jednoznačně kladnou. Nechtějte ode mne, abych ji zařazoval, škatulkoval. Pro jedny vrchol české dekadence, pro jiné ozvuky symbolismu. Pro mne především jemná imprese, vyjádření pocitů, hudba slov. Druhá a vlastně i poslední sbírka má v názvu právě ten oxymorón, který jsem použil i jako název textu. Nebudu sbírku zasazovat do historického kontextu 16. století. Geusové byli chudí nizozemští šlechtici kteří bojovali (marně) proti španělskému útlaku. A celá sbírka je plná pocitu zmaru, ztráty. Nezapomínejme, že vyšla v roce básníkovy smrti, tedy v roce 1898.
Text jsem proložil ukázkami z této sbírky.
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá –
a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.
Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících,
těch, kteří známku geusovství ve vpadlých měli lících
a kteří mstili, mstili ji na Kroesech hodujících.
Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí –
Oh, moje Manon ješitná – hle konec, konec žití,
jen plačte s mojí violou – i její struny cítí:
neb mrtvo Geusů království – oh, muselo tak býti.
Je ovšem také Hlaváček výtvarník a výtvarný kritik. Jeho výtvarný talent byl nesporný, už za krátkého života dosáhl značného ohlasu. Patrně nejznámější jsou kresby inspirované sbírkou Prostibolo duše Arnošta Procházky. Podle mnoha znalců patří ke stálicím výtvarného symbolismu. Ostatně sám Hlaváček se při začátcích spolupráce s Moderní revuí cítil více jako výtvarník. I své kritiky publikoval nejčastěji tam a platí asi hodnocení přítele Karáska, že Hlaváčkovy výtvarné kritiky vypovídají více o něm, než o hodnoceném díle.
Byl deštivý soumrak – a vítr se za řekou bál,
a světla se bála,a báli se nemocní psi,
již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal,
oh – báli se od včera, báli se do prázdných vsí.
Plynule se tak dostávám ke spolupráci s Moderní revuí, která Hlaváčka asi nejvíce poznamenala. První báseň mu vyšla už v osmnácti létech a jeho spolupráce s časopisem začala velmi záhy. Někde jsem o tom pozoruhodném časopise už psal, asi nejznámějšími osobnostmi byli Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic, s nímž Hlaváčka pojilo i osobní přátelství. I tam zřejmě docházelo ke sporům, zdá se, že básník neunesl přísnou Procházkovu kritiku jeho „sokolské“ prvotiny. S Moderní revuí spolupracoval už před vojnou a potom ještě po propuštění z armády. Její pracovníci a příznivci také uspořádali sbírku, která by básníkovi umožnila odjet se léčit na jih, do teplých krajů. Bohužel, bylo už pozdě.
Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého
a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru –
dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného,
a jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru.
Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu
a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů.
Na závěr jsem si nechal zvláštní příběh básníkovy lásky, který patrně zůstane navždy zahalený do tajemství a nejasností. Sokolství bylo v Hlaváčkovi pevně zakotveno i díky poněkud zvláštnímu, ale neobyčejně silnému přátelství k libeňskému cvičenci Karlu Hronovi. Zlom přinesla jistě i Hronova tragická smrt, snad dokonce za Hlaváčkovy přítomnosti. Existuje útlá knížka Hlaváčkovy korespondence a je v ní také poslední jeho dopis (čtvrt roku před smrtí) Marii Balounové. Ta kdysi byla i přítelkyní Karla Hrona. Hlaváček chtěl mít po přítelově smrti něco, co by je vzájemně spojovalo, navázal s ní tedy úzký kontakt. Celá událost je však opředena jistým tajemnem a uvádím to jenom jako zajímavý detail o složitosti krátkého, ale intenzivního života.
A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na Vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí!
(Sbírka obsahuje jedenáct básní a jednu báseň v próze – z té je ukázka.)
Tuberkulóza byla v devatenáctém století nemocí nejen chudiny. Velký básník svůj krátký život končil tam, kde ho začínal. V chudém bytě stejně chudého činžáku. Už se s nikým nemusel přít, zda je anarchista, socialista, impresionista nebo dekadent. Odpočívá na prostém libeňském hřbitůvku, a tak se s ním rozloučím úryvkem z jednoho z jeho žalmů, které vyšly až posmrtně.
V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkosti ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních životů tajemství řešil žalmy,
v té chvíli Soumraku můj Věčný požehnal mi.
Jako bonus přidávám krásnou báseň, která dokumentuje Hlaváčkovu zvukomalebnost, cit pro náladu, ale i melancholii, tolik charakteristickou pro jeho tvorbu. A nechci vést spor o to, zda je součástí druhé sbírky, nebo vyšla až posmrtně. Pokud ji neznáte, jistě oceníte, pokud znáte, určitě se k ní rádi vrátíte.
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
***
Zobrazit všechny články autora