Jak jsem se stala redaktorkou - 17
Rozhovor s Ludmilou…
Napsat rozhovor s Ludmilou Holubovou byl úplně přirozený nápad. Vždyť je-li Doba seniorů časopis pro seniory a mimo jiné seznamuje se zajímavými lidmi, kteří mají seniorům co říci, Ludmila do něj bez diskuse patří.
Stačilo překonat dvě „jednoduché“ překážky. Přemluvit Ludmilu a ujistit ji, že odpovědi na mé otázky určitě nikdo nebude brát jako její „vytahování“. Její vyprávění naopak může mnohým starším čtenářům ukázat, že i v pozdějším věku je možné najít aktivity, které budou druhým k užitku a člověku samotnému přinesou uspokojení a smysluplné naplnění volného času. Zkrátka aktivní a akční lidé si vždycky to své najdou.
Druhou, stejně „jednoduchou“ překážkou byla vzdálenost mezi Ostravou a Čáslaví, tedy místy, v nichž obě žijeme. Letmým pohledem na mapu snadno zjistíte, že je to „pouhých“ 312 km. Jako správné seniorky víme, jak tuto technickou zábranu vyřešit. Na co jsou počítače, internet, telefon… !!!
Ludmila se vyzná, já trochu méně, přesto to ke spojení stačilo. Náš rozhovor proběhl prostřednictvím Skypu a e-mailů a abyste si ho dnes mohli přečíst, stačilo překonat už jen poslední překážku. Povolení Ludmily, abychom ho zveřejnily na SeniorTipu…
„Mám ráda výzvy…“
říká ing. Ludmila Holubová. Seznámily jsme se spolu na webovém serveru SeniorTip, který je vlastně jejím „dítětem“, ale zdaleka ne jediným. Je i šéfredaktorkou časopisu SeniorTip, který je na Ostravsku, kde Ludmila žije, mezi seniory velmi populární.
Ludmilo, jak tě napadlo zkusit spojit seniory a co bylo impulzem?
Už několik let před odchodem do důchodu jsem zvažovala, co budu dělat, až ten čas nastane. Dost mě to děsilo, protože jsem celý život hodně aktivní člověk. V roce 1999 jsem četla malou zprávu v novinách, že nově utvářený kolektiv seniorů hledá k rozvinutí svých aktivit další spolupracovníky. To mě zaujalo. Jedním z témat bylo i navázat kontakt s podobnými organizacemi v zahraničí. Poštovní styk byl hodně zdlouhavý a drahý, zdálo se, že nejlépe by to šlo pomocí internetu, se kterým se začínalo tenkrát pracovat i u mě v zaměstnání.
Takže senioři a internet?
No, jednoduché to nebylo. V té době byl internet doménou mladých lidí, snažila jsem se od nich čerpat zkušenosti. Zažívala jsem i kuriózní příhody, když jsem se např. zkoušela zapojit do diskuse tzv. CHATU. Trochu vykulená jsem zkusila konverzovat a zahájila jsem dotazem, jestli je tam někdo kolem padesátky. „Vykopávky neberem“, zněly odpovědi. Zdravě jsem se naštvala, a to bylo impulzem, že jsem začala přemýšlet, jak najít na internetu prostor i pro seniory.
Čím jste začínali?
Na počátku nás bylo pět. Sešli jsme se v kavárně a diskutovali jsme, co udělat. Měli jsme takové představy, že vytvoříme jakýsi klub pro seniory s pravidelnými aktivitami, kroužky. Věděli jsme, že odchod do důchodu je pro každého velkým zlomem, a že je mezi seniory mnoho těch, kteří by rádi dál sportovali, vzdělávali se, setkávali na společenských akcích, zkrátka pokračovali v aktivním životě. A my jsme jim to chtěli nabídnout.
Jak jste si poradili s administrativou?
Vytvořili jsme stanovy, podali přihlášku, zaregistrovali občanské sdružení Společnost senior. Zapojili jsme se do grantových programů, získali jsme finanční prostředky. Začalo tak „pionýrské období“ budování – zajistit a vybavit prostory, rozvinout aktivity. A samozřejmě vybudovat členskou základnu. Jedním z nápadů bylo začít vydávat zpravodaj o naší činnosti. A to byl vlastně takový předchůdce dnešního časopisu, který tady na Ostravsku vychází pravidelně 4x ročně, a je distribuován mezi seniory. Občanské sdružení jsme zaregistrovali v roce 2002, klubová činnost je v provozu od samého počátku, webové stránky byly zprovozněny v roce 2004. Denně je navštíví kolem dvou tisíc zájemců.
Co bylo nejsložitější?
Mám ráda výzvy a nebylo nic, co by nás zastavilo. Všechno, co děláme – a nejsem na to sama, st
ojí za mnou celý tým skvělých spolupracovníků – všechno děláme se zaujetím, protože to dělat chceme. To, co vymyslíme, se nám většinou podaří uskutečnit. Stačí jen chtít a plně se tomu věnovat. Jedinou překážkou v naší snaze je nedostatek finančních prostředků, ale ty, jak víme, chybí všude.
Vaší chloubou je i vybudování počítačové učebny. Je mezi seniory o počítače zájem?
Do provozu jsme ji uvedli v roce 2004 a zájem je obrovský. Snažili jsme se učit seniory využívat počítače v běžném životě. Náš projekt se jmenuje „Dědečku, babičko, nebojte se internetu“ a byl začátkem naší kampaně vzdělávání seniorů v počítačové gramotnosti. V dnešní době se ani starší lidé bez ní neobejdou. Projekt trvá a daří se. Během těch let prošlo našimi kurzy několik stovek seniorů, vždyť každý má nějakého příbuzného, známého, s nímž rád komunikuje alespoň virtuálně. A zamávat si či popovídat s dětmi či vnoučaty, pobývajícími třeba v zahraničí, je velkou motivací pro každého.
Pokoušíte se i o spolupráci s dalšími organizacemi?
V Ostravě jsme založili Koordinační centrum seniorů, kde spolupracujeme i s ostatními seniorskými organizacemi, jsem členkou Krajské rady seniorů Moravskoslezského kraje, která působí při Radě seniorů ČR, myšlenku aktivního stárnutí se snažíme rozšiřovat co nejvíce.
Ludmilo, měla jsi už někdy chuť z té „lodi“ vystoupit ?
Je to samozřejmě práce s lidmi, a ta není nikdy úplně bezproblémová. Někdy mám pocit, že by mohla být větší odezva, že by mohli být lidé aktivnější a více se zapojovat. To jsou momenty, kdy mám chuť se na to vše „vykašlat“. Ale pak se nějaká akce mimořádně podaří, přijde překrásný dopis, kdy mi někdo neznámý poděkuje, či případně nabídne svou pomoc či spolupráci. V tu chvíli člověk na vše negativní zapomene a jede se dál. Naštěstí těch pozitivních ohlasů je dost a věřím, že budou přicházet i nadále.
Co tě na celé té práci těší nejvíc?
Seznámila jsem se s mnoha zajímavými lidmi, které bych jinak vůbec nepoznala. Nejprve jsme se třeba poznali prostřednictvím Internetu, sešli jsme se a spřátelili. Toho si moc vážím. Obdivuhodná je chuť mnoha seniorů s odvahou se pouštět do aktivit, na které do této doby neměli čas, nebo se k nim prostě vůbec nedostali. Mám radost, když se jim to naším prostřednictvím podaří.
Máš vůbec čas odpočívat, věnovat se svým koníčkům?
Mohla bych říci, že volný čas nemám, že nestíhám, taková odpověď je v dnešní době běžná. Ale když člověk chce, vždycky si čas na to, co je pro něj důležité umí najít. Jak odpočívám? Aktivně, tzv. nicnedělání mě nebaví, to není nic pro mě. Baví mě ruční práce, sport – turistika, cyklistika. Přála jsem si kolečkové brusle, a kolegové v práci mi je k mým šedesátinám opravdu věnovali. Chodím do kina, na koncerty, čtu – prostě vše, co k životu patří. Hodně mě nabíjí pravidelné cvičení tai-či, ale zkouším i kreslit, fotografovat, procvičovat cizí jazyky.
Ludmila má elánu na rozdávání a předává ho dál. V roce 2001 se s projektem Senioři a internet dostala do finálového kola ankety „Profesionálka roku“.
Tady je několik jejích postřehů:
„Práce s internetem může pozitivně ovlivnit život seniora, není čeho se bát a stojí za to zkusit to. Pokud naše stránky navštíví další návštěvník a chvilku tam zůstane, znamená to, že ho něco zaujalo. To je moje ocenění. Naše populace stárne. Je velmi důležité, aby si senioři udrželi co nejdéle vitalitu, aktivitu a tím i zdraví. Internet umožňuje sledovat život ve společnosti, včetně dění v oboru, v němž pracovali a který je zajímá. Umožňuje jim to bez fyzicky náročného cestování a navíc nejlevněji, jak jen lze.“
Máte-li chuť to zkusit – webové stránky SeniorTip / www.seniortip.cz / jsou vám k dispozici.
Ludmile přeji, ať se i v letošním roce daří pokračovat ve všech důležitých aktivitách a děkuji jí za rozhovor.
Eva Procházková