Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kouzelné Toskánsko – 3

 

Noc byla klidná, postel rovná a ráno vlahé. My, samostatně cestující muži, jsme spali v jakémsi přístavku hotelu. Měli jsme svůj samostatný vchod, který byl jištěn třemi zámky. To asi aby nás neznásilnily horkokrevné italské násilnice. Snídaně je v Itálii podřadná záležitost. Stůl se neprohýbal pod horami jídla a jejich chléb mi nechutná. Je mdlý a bez chuti, ba je i bez zápachu a tak trochu připomíná inertní plyn, protože nereagoval ani se mnou a já mám rád skoro všechno. Pardon, až na držkovou polévku. Už od večeře vznikl spontánně stůl samostatně cestujících mužů. Ne, Karel Gott s námi nejel, ale představte si, že s námi jel kuchař od Donalda. Ne kačera, proboha. Ani ne od toho Mc, ale toho Trumpa, co si vzal tu naši Ivanku lyžařku. Je to sympatický, asi šedesátisedmiletý pán s knírem a žije střídavě v Praze a na Floridě. Halb und Halb. Pochválil večeři a nám najednou strašně moc chutnalo. No uznejte! Když to pochválí taková kapacita, to vám pak musí chutnat i osmažená pneumatika.

 

Do autobusu jsme všichni nasedli odpočinutí a spořádaní a počal koncert Květy. Byla tam partička asi šesti žen v mém a trochu mladším věku. Držely si tak trochu své prkno. S námi nevečeřely, ale jako milovnice života chodily na vínko a kávu a na krásné Italy. Na ty Italy samozřejmě jen koukat. Asi. Květa byla jejich královna. Když jsem ji po prve slyšel, jak do mobilu nařizuje komusi, že musí napsat jakýsi článek o komsi a pak, že jim to na poradě řekne, co mají dělat, a říkala to hlasem silným, aby to slyšel celý autobus, myslel jsem si něco o exhibicionistce a hérečce, která nám tímto dává najevo, jak je důležitá. Asi byla, ale pánové, hlavně pánové, takovou omračující inteligenci transportovanou transparentním smyslem pro humor, jsem ještě nezažil. Byl jsem maličký, ještě menší, až jsem byl úplně nejmenší. Ale z Květy nadšený. Bavil jsem se jako při poslouchání forbín Wericha a Horníčka, akorát že Květa neměla Horníčka. Ne že by jí děvčata neasistovala, ale právě jen asistovala. Jen mi ještě neposlala fotky z Pisy, neb mi tam došly baterky a já mám odtamtud jen dvě fotky. Prostě i Květa má alespoň jednu slabinu..No ale je hezky, otepluje se a klimatizace funguje.

 

Za oknem autobusu počíná slavnostní koncert pro kopce, městečka, lesy, silnice a kámen. Nůžky a papír nikde. Jinak je pro mé oko vše nadmíru výjimečné. Protože zde ve středověku válčil každý s každým, jsou místní sídliště nepohodlně umístěná na kopcích a opevněná. Tím vznikla specifická krása krajiny a všichni v autobuse praví „ jé“. Určitě i Bejval Antonín, Eda Kemlink a Zilvar z chudobince. Silnice jsou samý most, tunel a poskytují nádherné výhledy. Fotím jako divý a mažu jako vzteklý. Jsem trochu v transu a do toho ta Květa!

 

Pak se objeví moře, autobus řekne hromadně „ jé, moře“ a fotí nás víc. Všude kolem silnice jsou v prodejnách bloky mramoru. Jsme už v předhůří Carari a zde je nejlepší a hlavně nejslavnější mramor světa. Zde leží ta hmota, které dal nejen Michelangelo nebo Donatello život. Na parkovišti, při hromadném zuřivém focení nedalekého kopce s nádherným městečkem pod úpatím se k nám hlásí odredovaný Čech s pejskem, který jede stopem do Francie a Španělska. Řidiči ho pochopitelně neberou…
Projíždíme La Speziu s jejím vojenským přístavem a palmovou promenádou a začínají kopce. Teď už jedeme trvale po břehu moře, to už je cítit i přes klimatizaci a voní. Ježiši, jak nádherně voní! A já nezkušený si nevzal plavky. Bude tam dvě hodiny pauza a já si nezaplavu ba ani prstíček nohy nesmočím. Však každá věc má dva konce. Víc toho uvidím.

 

Autobus šplhá, silnice se úží a olivovníky a víno rodí. Už jsme až na kopci a sjíždíme dolů. Tady se potkat dva autobusy, tak musíme jeden z nich přenést na vlastních rukou. Už je slyšet šplouchání moře. Nebo se mi to jenom zdá.


Autobus už dál nemůže. Je tu poslední parkoviště a je už problém, aby se na něm autobus otočil. Jdeme dolů z kopce po úzké silnici a před námi je Manarola. Představte si, že by se dětem splnilo přání, postavit si městečko podle svého. Určitě by vypadalo jako Manarola.

 

Další foto zde

Jiří Suchánek

 

Další články autora:
V kopcích
V Ráji
Když v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance času
Na Babě
Proč píšu
Na Príglu
Podobenství o větru
Světlo v očích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradů
Vržou mi boty
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2

 



Komentáře
Poslední komentář: 10.02.2009  06:01
 Datum
Jméno
Téma
 10.02.  06:01 Bobo :-)))
 09.02.  09:36 jisuch53
 08.02.  23:35 Jelena
 08.02.  17:21 Gabi-florka
 08.02.  14:29 Mila
 08.02.  14:16 vasi.m
 08.02.  10:00 LIA
 08.02.  09:16 janina