Jednou si nicota konečně všimla, že je sama, obrátila kousek sebe na ruby a narodil se čas. Protože však byla sobec, její potomek byl tak nepatrný, že i nula byla vedle něho skoro nekonečná. Čas byl však dítětem nicoty, té která byla až do té doby vším, a tak věděl, že ví a může. Když se nicota může tvářit, že má tvař, a zrodil jsem se díky ní a z ní, budu se já naschvál tvářit, že tvář nemám. Uzavřel smyčku kolem nicoty, rozdělil svět a od té doby je tu vítr. A tak nicota nevidí čas a čas nevidí nicotu. Jen vítr o nich ví a je jediný. Neboť on ví, že jsou jedno tělo a že díky zrození času už na to zapomněli. A vítr jim to nepošeptá, protože cítí, že bude moc zle, až si na to oba vzpomenou. Neboť pánem světa může být jen jediný. A proto mluví s každým zvlášť. Tu sdělí nicotě, tu času, jak jsou jedineční a jediní. Můžeš se se mnou vznášet a vidět svoji nekonečnost. Jen ty a já, nicota a vítr. Dívej se, všechno je to jen díky tvojí libovůli. Vidíš. Živé i neživé, všechno jsi ty a já ti dávám křídla. Jindy pro změnu podlézá času. Všechno je tu pod tvojí vládou a pro tebe. Všichni můžou být jen s tebou, ale ne bez tebe. Jsi pánem všeho a já jediný tě můžu doopravdy pochopit, protože jsem všude a stále s tebou. Vše pomíjí, jen my dva jsme tu navždy.
Ale i silák vítr se unaví a čas od času si uvědomí, že je vlastně jen osamocený sluha.
Vždyť je jen ten, který byl zrozen skrze ně a bez nich by nikdy nebyl. A tak poletuje světem a hledá sobě podobného. Někoho, kdo mu bude roven a bude hoden jeho přátelství. A jak si tak poletuje světem, ejhle, zjevil se mu člověk. Ale vždyť to je ten, jenž se mi podobá nejvíc, prošumělo mu jeho větrnou hlavou. Neboť tento tvor má ve tváři i v duši stopy nicoty a celý život mu řídí čas. Je jako já, neboť těm dvěma celý život slouží a proto si s ním přece musím rozumět. Chudák. Je to jen vítr a netuší, že člověk je celý utkán z nicoty a času, ale ne z větru. A tak mu zpívá svým nejkrásnějším a nejsilnějším hlasem, že vítr a člověk jedno jsou. Občas zpívá tak silně, že mu člověk dává jména. Avšak jen tak zoufale málo lidí občas pochopí, že všechno je jen vítr, čas a nicota. Že s větrem musí zůstat každý sám, aby slyšel jeho píseň a aspoň trochu porozuměl jeho slovům. A tak většina lidí proklíná vítr, že ničí svět, a netuší, že jej ničí nicota a čas. Jen moudří ve své samotě ví, nebo alespoň tuší, a ti nemluví. Zpívají v duetu s větrem na planinách bez lidí, na vrcholcích hor a na hladinách moří. V jejich tvářích se zrcadlí klid, jehož je nicota nejvěrnější obraz, a také nekonečný čas a jejich duše létá světem, jako vítr. A jako přátelé větru a navzdory času a nicotě jsou připraveni na to, že se v nich jednou, jedinkrát a naposled rozplynou.
Protože jsou utkáni z nicoty a času ale nemají schopnost je oddělovat jako jejich nejlepší přítel vítr. Ten, který jediný ví jak, ale nikdy to nikomu nepoví. Neboť vítr je moudrý, laskavý a z tohoto tajemství nešťastný, ale vůbec ne zlý. Je jen tak zoufale samotný, samotný, samotný, samotný, samotný, samotnýýýýýýýýýýý!