PALAIS DES PAPES, PONT D´AVIGNON A CHATEAUNEUF-DU-PAPE
Je čtvrt na tři odpoledne, konečně jsme všichni pohromadě, a tak nám průvodce může předat vstupenky do Papežského paláce a základní poučení. Vzhledem k tomu, že on nemá licenci potřebnou k provázení po této památce, půjdeme na prohlídku každý na svou pěst. Trasa našeho „malého“ okruhu je prý označena dostatečně jasně a průvodcovské slovo nám zprostředkuje audioprůvodce, který ovládá sedm jazyků a bude nám na požádání zapůjčen u šatny. Nu což! Vmísíme se tedy do mnohohlavého davu a necháváme se unášet proudem. Nejprve tedy k šatně. Což o to, audioprůvodců je dost, ale žádný z nich nemluví ani rusky, natož pak česky. Sahám tedy po německém říkajíc si, že aspoň to hlavní snad pochopím i v němčině, a vydáváme se na dlouhou, strastiplnou pouť.
Strastiplnou?
No, posuďte sami!
Měli bychom projít dvaceti čtyřmi povětšině prázdnými sály. Číslo snad souhlasí, to, že tam téměř není žádné vybavení, také, ale že by byly sály prázdné? Naopak-je tu hlava na hlavě a málokdo prochází v mlčenlivém poklidu, takže je tady pravé babylonské zmatení jazyků. Suverénně ovšem vede pestrobarevná skupina Američanek. Ta je vybavena licencovaným průvodcem a průvodce je vybaven mikrofonem. Můžete si tedy tipnout, kolik jsem z mluveného německého slova rozuměla, byť jsem napínala uši, jak se dalo. Pokouším se ještě přes další tři sály, než unikneme americké výpravě , ale moc si nepomůžeme. Další průchod dokonale „zašpuntovala“ velmi početná výprava, tentokrát italská, a nám nezbývá než se pomalu sunout za ní. Od této chvíle chápu, co mívala moje babička na mysli, když o někom říkala, že řve jako Talián… Vypínám rezignovaně průvodce a snažím se aspoň něco pochytit z popisek pod exponáty – pokud se s nimi setkáváme. Podařilo se nám prokličkovat mezi Italy, ale ouha! Před námi jako černá hráz, ale hodně uštěbetaná hráz, výprava černě ošátkovaných Turkyň. Tak to už vzdávám úplně. Prodírám se jednotlivými sály, snažím se něco si zapamatovat, protože je mi jasné, že základní poučení mi podá až můj tištěný průvodce… Ještě se aspoň podívám na Cours d´Honneur (čestné nádvoří), kde se od roku 1947 odehrávají představení avignonského divadelního festivalu, a pořádně si zapamatuji krásně zrestaurovanou Chambre du Cerf(Jelení komnatu), pracovnu Klementa VI. Základy k paláci byly položeny v roce 1334 a během 14. století zde sídlilo několik papežů, ale Klement VI. se zřejmě zapsal do povědomí nejvíce. Například pompézní hostinou, která byla tady uchystána na počest jeho zvolení do úřadu v roce 1342. Tehdy se údajně (mimo jiné) podávalo 118 kusů hovězího, 1032 ovcí na rožni, 1195 hus, 7428 kuřat, 50 000 dortů, 39 980 vajec a 95 000 bochníků chleba. Jasný důkaz, že katolická církev vždy žila v chudobě a skromnosti… Asi po půl druhé hodině vypadneme z této mlýnice a teprve venku, sedíc na kamenném patníku proti paláci, si utřiďuji základní poznatky o něm.
Papežský palác se vypíná nad Avignonem jako skutečná pevnost. Skládá se ze dvou staveb seskupených kolem Velkého dvora(Grande Cour) a křížové cesty Benedikta XII. (Cour de Cloitre). Je to strohý Benediktův Starý Palác (Calais-Vieux) a nádherný Nový Palác (Calais-Neuf) (1342-1352) Klementa VI. Za revoluce byl palác vydrancován, později pak sloužil jako vězení a kasárna. Od roku 1960 ho převzal do svých rukou stát a palác slouží jako muzeum jen spoře ozdobené freskami. Nejhonosnější místností je již výše zmiňovaná Jelení komnata. Ještě věnuji poslední pohled chrámu Notre –Dame - des – Doms stojícímu vedle paláce. Paprsky odpoledního slunce se odrážejí od zlacené, poněkud neúměrně vysoké sochy Matky Boží s dítětem.
Víc už toho asi z paměti nevyždímám, a tak pospěšme raději k Avignonskému mostu, který proslavila písnička chybně tvrdící, že na mostě se tančilo. Ono se totiž tančilo pod mostem, v uličkách starého města…
Správný název Avignonského mostu je Pont Saint-Bénézet. Pochází z 12. století. Původně se klenul nad Rhonou v délce 900m a 22 mostními oblouky spojoval Avignon s Villeneuve. V 17. století byl poprvé výrazně poničen při povodni, kdy ho část odnesla řeka Rhona. Dnes můžeme obdivovat už jen čtyři mostní oblouky, na něž se vchází bránou ve věži pocházející asi ze 14. stol., a zastavíme se i u zachovalé, částečně románské kapličky sv. Nicolase na jednom z mostních pilířů.
A potom přece jen neodolám a kupuji si suvenýr – hrací „mlýneček“, který mne provází k autobusu melodií „Sur le Pont d´ Avignon“.
Je už půl šesté večer, ale náš autobus zatím nesměřuje k „domovu“. Čeká nás ještě vesnice, která se ve světě proslavila svým vínem - Chateauneuf-du-Pape. Vesnice, obklopená vinicemi, autobus šplhá do kopce, na jehož vrcholku se tyčí zřícenina zámku postaveného tu papeži. Průvodce nám dává hodinku volna, ale předem nás seznamuje se zdejšími rituály při koupi vína, abychom se nedostali do trapné situace, neboť víno je sice nesmírně dobré, ale také nesmírně drahé. Procházíme hlavní ulicí vesnice a každou chvíli narážíme na otevřené dveře zvoucí nás do osvětleného sklípku. Absolvujeme i zastávku v oficiální prodejně vín, srovnáme ceny u jednotlivých lahví s počtem eur, jež nám ještě zbývají, a docházíme k názoru, že bude prospěšnější se vyšplhat ke zřícenině, odkud musí být krásný výhled do okolí. Ke zřícenině funím, duši mám na jazyku, ale výhled skutečně stojí za tu námahu.
Tak ještě honem pár snímků a nasedáme do autobusu, který nás nese do blízkosti města Orange. Tam budeme začínat svůj pátý den v Provenci.