Tak už mám vybudovanou pozici a nebo vlastně poleh (nebo pelech?) ze kterého se nedám jen tak vystrnadit. Jenom jedno se jim nepodařilo. Zajistit mi psí záchodek pod křeslem. Namočený čumáček není nic dobrého. Navíc ono se dají venku aspoň přečíst nějaké vzkazy od ostatních soukmenovců. Tak se holt bude chodit ven. Nakonec i páníček se musí proběhnout. (Kde vlastně oni dělají loužičky?)
Jenže páníčci mají jakési zvrácené choutky. Povídal Argo, to je od sousedů ratlík, že jim stačí projít se kolem baráku. Ti moji se ale musí drápat po kopcích. Sebou tahají spoustu neužitečných věcí. Napadlo by normálního psa, nosit batoh a v něm lano a hromadu karabin a ostatního materiálu? Já s tím pak mám hodně starostí.
Protože budu psát o věcech, které se udály před mnoha lety a kily, věřte že nelžu. Kolem našeho bydliště je spousta skal. Co se také divit, vždyť je to Český ráj. Nejbližší skalní útvar jsou Suché skály. Dá se tam zaběhnout (tenkrát) za necelou hodinku. Batoh s cajkem na záda, Toma po boku a Zora v závěsu. Sušky vypadají ze severní strany jako dělané pro výuku horolezeckých bažantů, jako jsme my. Shodit bágl, natáhnout sedáky, obout kopačky o číslo menší aby prsty mohli osahat skálu a hurá nahoru. Zora je hodný pejsek a ví, že u báglu se sedí nejlépe. Sedí a kouká jak první leze nahoru. Co to je za nesmysl, jistě si říká. Dolezu k prvnímu štandu a cvakám se. Tomáš jistí a já zalézám za roh. Zora začíná být neklidná. Pak nastupuje Tom. To už se Zora zvedá a jde ke skále. Zatím se pořád nic neděje. Zora zkouší drápky na skále a zjišťuje, že to není pro ní nemožné. My se staráme o sebe a vůbec nám nedochází, že se zmenšuje smečka a to se nesluší. Tom zmizí za rohem a Zora začne štěkat a potom i výt. Srdceryvný projev opuštěnosti. Páníčci zmizeli na tom tvrdém pod packami a vrátí se vůbec? Voláme na ni a snažíme se ji uklidnit. Marně. Pak se změní štěkot v naprosto zoufalé psí volání o pomoc. Další známe z vyprávění druhé party. Zora vyrazila po skále a kupodivu se jí dařilo kousek popolézt. Dál to nešlo a tak se otočila a seskočila. Druhý pokus ji dostal o kousek výš, ale tam se už nedalo obrátit. Zůstala na takové malé římsičce, celá se třásla a strašně naříkala. Nikdo se k ní ale nemohl přiblížit, protože se bála více lidí než skály. Museli jsme dolů a provést záchranou akci.
Žena tomu nechtěla věřit. Takové hodné štěňátko a že by tak vyváděla?
Vždyť snad ani štěkat neumí. Druhý týden takhle zase chodila ona s Tomem. Zorinka to nádherně zopakovala. Ale to už byla opatrnější a navíc věděla, že jí někdo dolů snese. Tak nám nezbylo nic jiného, než ji u báglů uvazovat. To ale zase bylo pro Zorinku ponižující. Tak jsme jí museli vysvětlit, že se vždycky dolů vrátíme a nemusí mít tedy strach, že ji nebude mít kdo krmit.
Krmení, to byla další kapitola z jejího života. Našeho vlastně také. U řezníka se nakupovalo na dvě várky. Personál řeznictví se nepozastavoval nad objednávkou „něco pro psa, třeba to přední a nebo drůbky no a teď lidský …“ Po první takové objednávce se paní prodavačka usmála a bylo nám všem jasno. Takové na polévku se dělilo tak, že maso připadlo pejskovi a vývar zbyl na ostatní členy rodiny. Když se v obchodech objevily psí konzervy, rodinná rada rozhodla, že náš miláček si to zaslouží, a tak se koupily konzervy jedné renomované firmy, která tvrdila, že její konzervy jsou to nejlepší co může pes dostat. Od té doby nevěřím reklamě. Zora si čuchla k misce, couvla, koukla po nás s výrazem, „tak to si sežerte sami“ a odebrala se na pelíšek. Nikdy se nevrhala na žrádlo, vždy se jen tak mimochodem přiloudala k misce a pak jí vypucovala. Tentokrát se žádné, ani nenápadné vypucování misky nekonalo. My jsme si ty konzervy nesežrali, ale rozdali a Zora zase měla maso a my polévku. Málokdy se stalo, že se opozdila kuchyně a Zora měla prázdnou misku v době, kdy tam mělo něco být. Třeba dostatek vody. Pak dostala miska nožičky a posouvala se po bytě směrem k nám. Zorinka se náhodou z druhé strany jen tak trochu o ní opírala.
No tak už jsem hlídací pes, který se umí o sebe postarat. Hlavně si hlídat svoje pohodlíčko, to mi jde nejlépe.