Do záplavy článků, relací a pořadů v našich médiích o Číně před zahájením Letních olympijských her 2008, nejaktuálněji o jejím velkém neštěstí po zemětřesení, a také o častých významných návštěvách a progresivní diplomacii či o rostoucí ekonomice a vojenské síle, obrovských kvantech čínského zboží, které zaplavuje Ameriku, Japonsko a zejména evropské země, by se zdálo, že je jaksi nepatřičné psát o básníkovi, který žil už v osmém století v letech 701 – 762 (jen pro připomenutí: naše české dějiny začínají až ve století desátém).
Jmenoval se Li Po, stal se a dodnes je největším čínským básníkem, jak o něm psali mnozí - profesor Jaroslav Průšek z Orientálního ústavu Akademie věd ČR, jeho některé verše přeložil kdysi František Hrubín, před rokem vydal o něm knihu Ferdinand Stočes (Nebeštan na zemi vyhnaný, 424 stran, Mladá fronta 2007), a letos se o to pokusila naše další překladatelka a básnířka Zdenka Bergrová. To není náhodné, proč právě ona. Posluchačka Bohumila Mathesia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a ctitelka jeho Písní staré Číny „dřela na poznání Li Poa od roku 1959“, jak mi sdělila. Tak vznikla necelá stovka jakýchsi parafrází jeho básní ve sličné knížce Ohlas Li Poa (84 stran, vydalo nakladatelství Oftis, Ústí nad Orlicí 2008). Okamžitě vzbudila zájem na letošním knižním veletrhu Svět knihy v Praze, kde byla pokřtěna a spolu s ilustrátorem – manželem Věroslavem - ji zde podepsali prvním desítkám čtenářů – milovníkům podobných knížek.
Nelehký úděl měl básník v úřednické roli v Čínské říši za vlády feudální dynastie, jejíž členové se často navzájem vraždili. Li Po ve svých verších zachytil plnost života skvělým jazykem, jeho básně mají přísný řád, jejich autor musel dobře znát dějiny, mytologii a filozofii své země. Pozoruhodné je poznání čínské poezie a její porovnání s evropskými básníky. Parafráze překladů, které se sice opírají především o anglické texty, ale zároveň prozrazují, že jejich autorka se vrhla i na studium čínštiny, spojující desítky čínských nářečí na rozlehlém území s více než miliardou obyvatel.
„Pokusy o parafráze jednoho z největších čínských básníků (v jeho době žil například ještě básník Tu Fu) mě stály mnoho marného úsilí a marných slz...“, říká překladatelka, která narážela léta na nepřízeň českých sinologů, aniž by se sami o překlady pokoušeli. To bylo v letech sedmdesátých, kdy se jí první rukopisný text tzv. „ztratil“ v tehdejším nakladatelství Svoboda. Dokladem o jejích snahách popularizovat čínského básníka, může být jediný rozhlasový pořad z 13. listopadu 1966, uvedený o přestávce večerního koncertu na stanici Československo I.
Mám tedy v rukou tuto vzácnou sbírku a čtu si v ní například tyhle verše:
„Jak se ohýbat
před hodnostáři,
kteří vraždí a útočí,
spíše snad
právem stáří
hledět jim přímo do očí...“
Anebo
„Jaro se klade po kraji,
ptáci už tvoří páry,
hladina vody netají,
jak jsem starý.
Vzpomínky letí do mračen
k domovu za obzorem,
tonu v područí změn
v myšlení chorém.
Co naplat, už jsem kmet
má zahrada je pod plevelí,
a císař hlaholit mi velí
o jaru mnoha let...“
A říkám si přitom, jak je dobře, že poezie neumírá, lituji, že ubývají její čtenáři, že se v knihkupectvích krčí někde v koutku a přece odjakživa měla velkou sílu, kterou čerpali její čtenáři všech vrstev. Jestliže se v dnešní době na její význam v literatuře i ve společnosti zapomíná, rodí se stále nové a nové verše, objevují se jejich překlady a dokonce přichází etapa, v níž lidská společnost, přesycená nadbytkem a technikou, hledá nové invence, nadpřirozeno, empatii, vnímání celkových obrazů z odstupu – a toho všeho jsou schopni jen lidé tvůrčí, obratně tvořiví s novým přístupem vysoce lidským, humánním. Zásadně to jednou zvrátí životy nás všech. K lepšímu, vznešenějšímu, prosperujícímu. Ta doba přichází...