Když diváci neví, jak se chovat v divadle
Loutkové divadlo. Vzpomínky na tuto lásku mého dětství zůstanou navždy spojeny s nezapomenutelnými zážitky v podobě kouzelných pohádek, které pro nás děti, hrával můj tatínek ve vlastnoručně vyrobeném loutkovém divadle.
Stopy těch dávných vzpomínek se staly inspirujícím motivem pro rozhodnutí, že bychom také mohli připravit vnoučatům podobné, nezapomenutelné zážitky. Zdálo se, že je nejvyšší čas zúrodnit půdu, tolik potřebnou pro jejich kulturní růst a dále rozvíjet jejich fantazii. Uskutečnit tento bohulibý záměr znamenalo zakoupit loutky a divadlo, které by odpovídalo představám mých vzpomínek.
I vypravili jsme se za nákupem. V oddělení hraček obchodního domu jsme zakoupili sadu třinácticentimetrových loutek, oblečených v roztomilých šatičkách. Divadlo neměli. Prodavač s kvalifikací divadelního odborníka byl přesvědčený, že obsluhuje zákazníky raněné slepotou, předvedl své schopnosti rétora a vnucoval nám mrňavé divadélko pro pěticentimetrová gumová pimprlata.
„Jdeme!“ prohlásil rezolutně manžel, neboť právě v tom okamžiku se mu v hlavě rodil velkolepý projekt – vybudovat vlastní loutkové divadlo. Přiznám se, že nejprve jsem se vyděsila. Časem se však moje počáteční nedůvěra v jeho motorické schopnosti, podložená letitými zkušenostmi při domácích pracích, začala pomalu vytrácet.
Tříměsíční tvůrčí období, kterému docela propadl, přinášelo své nádherné ovoce. Divadlo dostávalo svoji konečnou podobu, která předčila moje představy z dětství. Byla to krása. Na oponu, zhotovenou z kvalitního černého sametu, použil spodní část sukně mých večerních šatů a na svoji obhajobu prohlásil, že mi z nich stejně lezly špeky. Spolkla jsem to. S velkorysostí sobě vlastní jsem mu protentokrát odpustila a jenom do úplně malinkatého koutku paměti jsem uložila nehoráznost o lezoucích špecích. Vždycky se to může hodit.
Samostatnou kapitolou byly kulisy. Za celé dlouholeté období našeho manželství jsem neměla nejmenší tušení o malířských schopnostech mého muže. V zajetí výtvarného procesu, kdy lehkými tahy štětce nanášel na plochu kulis své pohádkové představy, si v zápalu tvořivosti ani nepovšiml mých obdivných pohledů, ba ani toho, že právě procházím inovačním procesem lásky. Jeho škoda.
Kulisa představující interiér starodávné čisťounké kuchyňky, byla s největší pravděpodobností motivovaná vzpomínkami na jeho babičku. Na zdi za modrými kachlovými kamny byla dokonce namalovaná nádherně vyšívaná dečka s jemně vyvedeným, ale provokativním nápisem: „Vaření je moje hobby.“ Když jsem to přečetla, zvažovala jsem, zda nepřišel čas přehodnotit svůj inovační proces.
Na dokonale realisticky namalovaný interiér čarodějnické chýše s nepředstavitelným nepořádkem, nepotřeboval vůbec namáhat svoji fantazii. Dokonale mu postačila předloha jeho vlastní pracovny.
Přišly prázdniny. Čas, postarat se o vnoučata. Čas, zahájit divadelní sezónu. Na premiéru představení jsem pozvala také tři děti z našeho domu. Dvě povedená kvítka, bratry, desetiletého Lukáše a jeho mladšího brášku Daniela. Také čtyřletý Jiříček s dvojitým W, který byl u sousedky na prázdninách, škemral, že by rád do divadla. Jiříček byl svérázný přemýšlivý chlapeček, který na otázku jak se jmenuje, zásadně odpovídal: „Já jsem prosím Jiříček W….(jméno bylo složité) s dvojitým Wé.“ Jednou se přišel v době oběda podívat na našeho jezevčíka Donu. Když viděl, že obědváme, zatímco pes měl prázdnou misku, zeptal se: „A váš pes nebude obědvat?“ „Ne,“ odpověděla jsem. „Pes dostane až večer.“ Jiříček s dvojitým W se chvilinku zamyslel a odvětil: „Aháá, on má u vás jenom polopenzi, že?“ Inu, zcestovalý klučina. No, tak tento malý mudrlant přišel na představení a trpělivě čekal, kdy se konečně začne hrát.
Mezi dveře předsíně a kuchyně jsem postavila skládací stolek a na kuchyňské dveře zavěsila velký květovaný ubrus, který dosahoval jen k hornímu okraji divadla. Účelem ubrusu bylo zabránit divákům, aby je nerozptyloval pohled na vodiče loutek a herce v jedné podobě. Diváci vybaveni pytlíkem bonbonů se posadili v kuchyni do dvou řad. Velcí vzadu, malí vpředu, pes před nimi. Dvanáctiletá vnučka Valerie, kterou nebylo třeba dlouho přesvědčovat o jejím mimořádném hereckém talentu s nevšední ochotou přijala přidělenou dvojroli Mařenky a Jeníčka. Opatrně jsme přenesly divadlo na skládací stolek a představení mohlo začít.
Když diváci spatřili nádherné divadlo, zapomněli brebentit a ocenili tu krásu obdivným „Jééééé!“ Kašpárek vylezl před oponu a pištivou fistulkou oznamoval: „ Milí diváci. Vítáme vás v našem novém divadle. Nerušte prosím hovorem, uklidněte se a přestaňte cucat bonbóny. Kdo je vůbec přinesl?“ dodala jsem vlastním hlasem. „Zbytečně si kazíte zuby!“ Dál jsem pokračovala opět fistulkou: „Budeme hrát hru O perníkové chaloupce.“ V kuchyňském hledišti to nespokojeně zašumělo. Kašpárek zklamaně opustil prostor před oponou, vznesl do výšky, aby neslyšel remcání diváků. „Ááále, to je starý, to nám furt vykládají už od narození, to znááme,“ ozývaly se kritické hlasy náročných diváků. Jakmile se však ozval hlas zvonečku a rozevřela opona, opět zaznělo obdivné „Jééééé s přídavkem haf, haf, haf!“
Scéna s kulisou starobylé babiččiny kuchyňky byla doplněna roztomilou postýlkou s proužkovanými peřinkami, na kterých ležel Jeniček v botách. Mařenka seděla u stolečku s miniaturním ubrusem na vyřezávané židličce a z nepochopitelných důvodů divoce mávala dřevěnými ručičkami. Maminka vstoupila na scénu zprava a prohlásila laskavým hlasem: „Děti, vezměte si v komoře džbánečky a běžte s tatínkem do lesa. Tatínek musí na dříví a vy můžete zatím natrhat jahůdky a maliny.“
Mařenka přestala mávat ručičkami, skácela se i se židličkou, zatímco Jeníček střelhbitě vyskočil, poskakoval nad kachlovými kamny a hluboko posazeným hlasem k mému úžasu prohlásil: „Mamíí, nám se nechce, my bysme se chtěli dívat na televizi.“ V tomto okamžiku mně můj instinkt varoval, že tahle hra asi dobře nedopadne.
Na Jeníčkovu repliku se ozvalo z obecenstva: „ To je teda blbost! Dyť tam přece nemůžou mít televizi!“ „Tsss, proč by nemohli?“ zeptal se kdosi. „Protože v lese není signál, debile!“ kontroval můj desetiletý vnuk, který moc dobře věděl o čem mluví. Před časem se totiž ztratil v lese a rodiče ho našli ubrečeného sedět na pařezu třicet metrů od nich, s mobilem v ruce.
Kašpárek se snesl před oponu a pištivým hlasem pohrozil: „ Ticho uličníci!! Nebo nebudeme hrát, když se pořád hádáte. A taky můžete trochu zatleskat hercům!“ Ozval se mohutný, dlouhotrvající potlesk, následoval psí štěkot a hra pokračovala.
Ve fázi, kdy Ježibaba skuhrala, že neumí sedět na lopatě, ozvala se Mařenka rozhořčeným hlasem: „Ježíš babi cítíš to? … tady něco strašně smrdí!“ Vzhledem k tomu, že Ježibaba to také ucítila, ve snaze zachránit hru, pohotově přihrála Mařence repliku a zaskuhrala: „Připálili jste mi vlasy, holoto!“
Mařenka hozenou repliku nevyužila. Místo toho se z hlediště ozval Lukáš, přesvědčený, že tíha výchovy svého bratra spočívá celý život výhradně na něm, oznámil: „Žádný vlasy! Dan si prdl. A v divadle!“ čímž dodal našemu divadlu vážnosti Národního. Malý Daniel se ohradil: „ Co kecáš, tos´ byl ty a házíš to zase na mě! Já náhodou tvůj smrad moc dobře znám!“
Obecenstvo začalo nadávat. Atmosféra houstla. Jiříček s dvojitým W začal zničehonic hystericky řvát, že musí jít domů, protože může vykrvácet, neboť si odloupnul suchý stroupek z rozbitého kolena. Rychlostí blesku podlezl skládací stolek, za ním vyrazila vyděšená, štěkající Dona a společně se hnali ke dveřím vedeni pudem sebezáchovy ve stylu - „ Zachraň se kdo můžeš!“
Proměnila jsem se v solný sloup, neschopná jakékoliv reakce. Když si toho všimla moje zlatá vnučka Valinka, odhrnula ubrus a zařvala na diváky: „ A ven! Vypadněte, nebo poletíte, že nestačíte počítat schody!“
Zdá se, že zúrodnit půdu na poli kultury dá ještě hodně práce.
Růžena Sosýnová