Moji milí Lupinové Psi v lásce nikdy nel¾ou
(Jeffrey Moussaieff Mason)
Kdysi se jedna paní rozèilovala nad krutými osudy opuštìných psù. Na závìr kritiky pronesla nádhernou vìtu: „…v¾dy» pes je stejný jako èlovìk, akorát jinak vypadá!“ Nikdy na její slova nezapomenu. Zvláštì kdy¾ jsem na stará kolena poznal, co je to psí láska. Bylo mi u¾ pøes ètyøicet, kdy¾ jsem se stal majitelem svého prvního psa v ¾ivotì. Abych byl pøesnìjší: minipsa. A abych byl ještì pøesnìjší – makety dobrmana 1 : 10.
Dostal jsem ho darem, ani¾ bych si ho byl pùvodnì vùbec pøál. V malé kanceláøi zookoutku ve Vyškovì na Moravì se na mì tìch malých pejskù – pra¾ských krysaøíkù – sesypalo mo¾ná pìtadvacet. Sedìl jsem na ¾idli a pejsci na mì skákali ze stolu jako blechy. Pouze jeden jediný z nich mi však zùstal le¾et na klínì. Dojal mì, jak se ke mnì tiskl a nechtìl se ode mì hnout u¾ ani na krok… Šéf zookoutku, pan Sokolíèek, mì ujistil, ¾e jde o krásné štìòátko, ne starší ne¾ rok, maximálnì rok a pùl, a urèitì si jej musím ponechat, kdy¾ po mnì tak tou¾í. Musel jsem, to pøece opravdu jinak nešlo.
Po nìkolika týdnech v Praze mi štìòátko, které dostalo jméno po anglickém komikovi Lupino Laneovi, zaèalo stonat. Najednou se nemohlo postavit na zadní no¾ièky. Hrùza! Zavolal jsem tedy toho nejpovolanìjšího, veterináøe z pra¾ské zoo pana doktora Nováka. Lupina prohlédl, dal mu injekci a pak mì upozornil, ¾e psík má špatné kyèle. „Ovšem srdíèko, srdíèko má v naprostém poøádku! A to je dùle¾ité, kdy¾ u¾ je pejskovi pìt let.“ Pochopil jsem, ¾e mám asi nejstarší štìòátko na svìtì. Naštìstí se Lupino po injekci rozchodil, byl opìt roztomilý, veselý a skotaèivý. Po èase se mu však potí¾e vrátily. Opìt jsme tedy volali pana doktora Nováka. Pøijel, pomohl injekcí, pak ještì Lupina dùkladnì prohlédl a povídá: „Víte co? Kdy¾ u¾ jsem zase tady, sundáme mu taky zubní kámen. To víte, kdy¾ u¾ je pejskovi osm let…“ „Jak to – osm let?“ ohradil jsem se. „Minule jste øíkal, ¾e je mu pìt! A já si ho navíc pøivezl z Moravy jako roèní štìòátko!“ Pan doktor Novák zrozpaèitìl: „Víte, vy jste tomu, ¾e máte psího mladíèka, tenkrát tak vìøil, ¾e mnì bylo líto øíct vám celou pravdu naráz…“
A tak – nemìl jsem štìòátko ještì ani rok – a u¾ mu bylo osm. Pan Sokolíèek z Vyškova chtìl evidentnì jednomu z té smeèky Kulíškù (jak jim láskyplnì øíkal) dopomoci ke š»astnìjšímu ¾ivotu, ne¾ byl ten, jaký pro¾ívali povìtšinou za zdmi kanceláøe. Lupino se stal miláèkem mým i mé ¾eny. Dával nás dohromady, zahánìl mráèky, které se tu a tam pøehnaly pøes naše man¾elství. Za mìsíc jeho narození jsme urèili prosinec, abychom mohli s pøáteli oslavovat jaksepatøí psí narozeniny. A také jsme je slavili, poèínaje Lupinovým sedmnáctým rokem. Nový pan doktor Schamberger z Mìlníka nám na venkovské oslavì Lupinových sedmnáctin pøedpovìdìl, ¾e nepøihodí-li se nic zlého, pøekroèí jubilant hravì dvacítku. Bohu¾el, nìco zlého se nakonec pøihodilo. Zlo se jednou objevilo u naší zahrady v podobì èlovìka, který nejspíš nemohl pøenést pøes srdce, ¾e máme své nejstarší štìnì na svìtì tak rádi, a hodil mu pøes plot sousto, „vyfutrované“ otráveným zrním. V ¾ivotì u¾ bych nechtìl ètyøi dny a ètyøi noci strávit u zvíøete, které odchází z tohoto svìta, dívá se mi tázavì do oèí a neví, co se s ním dìje a hlavnì – proè.
Dnes máme Lupina èíslo dvì, roztomilého malého dvoubarevného pra¾ského krysaøíka, který jako by nás stále jen vesele pozoroval a promìòoval nám všechny šedivé dny ve dny proslunìné úsmìvem, radostí a láskou. S Lupinem si povídáme, s Lupinem spíme v jedné posteli, s Lupinem si hrajeme. Obèas se na chvíli ztratí, kdy¾ se náhle rozebìhne za vyzývavým kosem èi drzou veverkou, kteøí jej na trávníku provokují a¾ pøíliš dlouho. Lupinovým prostøednictvím jsme nahlédli do krásného psího svìta. Nauèili jsme se tìšit se radostmi jiných psích lidských pøátel, ale také soucítit se všemi lidmi odvr¾enými zvíøaty a zapojit se do boje proti týrání zvíøat. Dá se øíci, ¾e nás k tomu všemu u¾ kdysi nasmìrovalo naše „nejstarší štìnì na svìtì“ a ¾e se tomu všemu dodnes stále douèujeme také vlivem jeho nástupce.
U¾ kdy¾ jsem svùj pøíbìh s obìma Lupiny popisoval v dovìtku èeského vydání krásné knihy „Psi v lásce nikdy nel¾ou“, kterou napsal Jeffrey Moussaieff Masson z Kalifornie, pøemýšlel jsem o tom, ¾e bych mohl svùj pøíspìvek konèit nìjakým citátem. O zvíøatech existuje øada moudrých citátù velikánù minulosti i souèasnosti. Já si nìkteré zapisuji do svého diáøe, to kdy¾ se mi líbí natolik, ¾e je chci mít po celý rok na oèích. Zapsal jsem si kdysi do diáøe citát i ten, jeho¾ autorem je Mark Twain a jím¾ se s vámi rozlouèím: „Vezmete-li domù hladového psa a nakrmíte ho, nekousne vás. To je hlavní rozdíl mezi psem a èlovìkem…“
Ondøej Suchý
ONDØEJ SUCHÝ nar. 16. 9. 1945 v Praze. Spisovatel, scénárista, textaø, karikaturista, redaktor a moderátor Èeského rozhlasu.
V šedesátých letech pracoval nejprve jako aran¾ér, pozdìji jako asistent v Ès. televizi a redaktor èasopisu pro dìti Sedmièka. Dvacet let byl volným novináøem, redigoval humoristickou pøílohu Svobodného slova Kvítko, deset let uvádìl v Ès. televizi svùj poøad Kavárnièka døíve narozených. Napsal na 550 písòových textù, mj. pro Hanu Hegerovou, Karla Èernocha, Dádu Patrasovou, Martu a Tenu Elefteriadu. Zajímá se o vše, co se týká poèátkù kinematografie, filmových, divadelních, cirkusových a kabaretních klaunù a komikù. Napsal na dvì desítky knih a uskuteènil øadu samostatných výstav kreslených vtipù a karikatur, u nás i v zahranièí.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!
