Nedosažitelná image

„Já se snad už narodila s taškami v ruce,“ říkala jsem si v tom předvánočním čase, když jsem běhala z jednoho konce Olomouce od Jiřinky, které vyplivlo koleno, na druhý konec k tetě Lídě se zablokovanými zády, pak hned za málem devadesátiletou maminkou a občas i za sousedem Pavlem, který se právě vrátil z nemocnice a také potřeboval někdy s něčím píchnout.

Kastrůlky s obědem, vánoční kapři v síťovce, brambory na štědrovečerní salát, bystrovanské zelí k hodobóžové kachně – prostě nákupy, nákupy a nákupy.

„Kdyby mě tak viděla Boženka z Prahy,“ měla jsem výčitky svědomí. „Ta by se mnou nebyla spokojená.“

Boženka, letitá kamarádka, učitelka ze Strossmayerova náměstí zvaného Štrosmajerák, do mne totiž neustále hučí, že v žádném případě nesmím dělat ostudu všem básníkům, spisovatelům a umělcům na celé zeměkouli, když už mne mezi ně počítá. Nutí mě být v každé situaci prudce elegantní, pečlivě upravená a obklopená mrakem příjemné vůně, nejlépe značky Versace, Chanel nebo Dior. Hlavně žádné igelitky v rukou nebo nedej bože, batoh na zádech. Jen přes rameno ležérně zavěšená kabelka či malé psaníčko pod loktem, to je její představa. A tak se na každém kroku kradmo ohlížím, jestli za mnou zrovna Boženka nestojí, jestli mě nenačapá, jak se neřídím jejími radami, a v duchu ji odprošuji, neboť není v mých silách splnit jí její přání.

Ne že bych chodila mezi lidi jako vagabund, ale i když přátelé tvrdí, že jídlo nejím, ale šňupu, přece jen občas nakupuji a také si jdu někdy nechat opravit boty, dát kabát do čistírny a koupit úklidové prostředky.

Kromě toho jsem si sama jednou na vlastní kůži vyzkoušela, že se nic nemá přehánět.

Ale to je docela jiná story. Začala před lety v jedenáctiposchoďovém domě kousek od věže meteorologického radaru observatoře na Libuši, součásti Českého hydrometeorologického ústavu, s červenobílou kopulí na šešuli. Tam se podle mé přebujelé fantazie míchá počasí a pak odtud neviditelnými cestami míří jeho předpověď na televizní obrazovky. Ten dům se stal v létě mým novým domovem.

Když mě už přestalo bavit nekonečné vybalování krabic, balíků a zavazadel, sáhla jsem do kufru pro nějaké solidní oblečení, abych si na pražských ulicích trochu provětrala hlavu.

„Nový byt, nový život, nový kostýmek,“ napadlo mě a vylovila jsem z kufru sukni ze smetanového krepžoržetu a módní sáčko koupené před týdnem v butiku.

Zamkla jsem rozházený byt na dva západy a přivolala výtah. Displej u dveří vyblikával čísla poschodí, kterými výtah klesal, a pak se rozevřely dveře.

Muž, který v něm stál, na mne na dvě vteřiny zavěsil oči, ale hned nato pohledem uhnul.

Před domem mi popřál příjemným hlasem pěkný den a zamířil k tramvaji.

„Z jakého poschodí jel? Bydlí tady? Nebo byl u někoho na návštěvě?“ šlo mi hlavou. „Je na něm něco přinejmenším sympatického,“ musela jsem uznat.

To mě ostatně napadlo pokaždé, když jsme se občas potkávali. Vždy se na mne mile usmál, pozdravil a sotva jsem si řekla, že teď je tu konečně ta chvíle, kdy se mnou naváže hovor, sklopil pohled a odkráčel.

Po čase shromáždění nájemníků v domě odhlasovalo, že náš panelák vylepšíme zásadní rekonstrukcí. Ale celá ta bohulibá akce měla jeden háček. Bylo nutné vyklidit sklepy a společné prostory napěchované nepořádkem, který se tam za ta léta, co dům stojí, nahromadil.

„Ráda se zapojím i já,“ nabízela jsem svou pomoc. „Mám však volno až v sobotu, tak mi nějakou práci vyšetřete.“

Zbylo na mne vymést a umýt sklepy a celý suterén.

Když se přiblížila sobota, začala jsem odpoledne prohrabávat skříň a zoufala si: „Koktejlky, velká večerní, halenky, sukně i značkové rifle, to mám, ale něco na vyklízení šmíru a pavučin ze sklepa, to v šatníku postrádám.“

Nakonec jsem doma přece jen našla staré spodky, které si navlíkal můj syn pod maskáče na vandrech, a tričko oprané tak, že mi jeho původní barva unikla.

Štěstí, že se na víkend vždy celý dům vylidní, jak všichni odjedou na chaty a chalupy daleko za Prahu.

Přesto jsem však ještě počkala, až padne soumrak, v přesvědčení, že teď už do suterénu opravdu nikdo nevkročí, a konečně jsem se tam přemístila s kbelíkem a smetákem. Vzala jsem úklid opravdu z gruntu, ať je vidět, že umím za práci jak se patří vzít.

Když už se ten generální úklid přiblížil do finále, sklepy svítily čistotou, zato já byla upocená a špinavá až za ušima. Najednou se v mínus jedničce otevřely dveře výtahu a vyšel z nich můj neznámý sympaťák.

Smeták mi vypadl z ruky a stála jsem docela oněmělá v těch podvlíkačkách a tričku neurčité barvy.

„Zrovna on mě musí vidět, když vypadám jako strašidlo!“

Nehnul brvou, ale já nepřehlédla veselé rarášky v jeho očích.

„Marně zvoním na kolegu Václava ze sedmičky,“ řekl a myslel tím pana Koubu ze sedmého poschodí. „Napadlo mě, jestli nezajel do sklepa, a tak jsem tady.“

Já na to ani nehlesla a tak udělal zas čelem vzad.

Ale než mě přešly mrákoty z toho trapasu a než jsem sbalila úklidové propriety, výtah se opět otevřel a znovu z něj vystoupil onen sympatický muž.

V ruce držel žlutou gladiolu, kterou asi narychlo koupil v sámošce za rohem.

„Přijměte ho jako omluvu za to leknutí,“ usmál se na mne.

Když jsem neprotestovala, zhluboka si oddychl a dopověděl: „Připojuji k němu i pozvání na večeři.“

Uviděl můj údiv, a tak přidal vysvětlení: „Já si nikdy netroufl oslovit vás, když jste vždycky vypadala jako z módního časopisu. Až teď jsem se osmělil a doufám, že mé pozvání neodmítnete.“

Boženka se však z téhle příhody nepoučila. „Elegance za každou cenu, dej si říct,“ stojí si stále na svém „Musí to být tvoje image a basta.“

Jenže představy jsou představy a život je život.

Ať se jí to líbí nebo ne, ten předvánoční čas mi tašky nevypadly z ruky. Už to pro mne bylo tak přirozené, jako že dýchám.

Vánoce se propadly do nenávratna a já se zase v deštivém lednu vrátila do Prahy.

Sotva jsem odemkla byt a odložila kufr do předsíně, hned jsem se zas otočila na patě.

„Je to tu u mne jako u snědeného krámu,“ došlo mi, a řekla jsem si, že se konečně postarám i o svoji maličkost.

Výtah dlouho nejel, ale když se konečně otevřel, vyhrnul se z něj soused Karel s dvěma obrovskými taškami napěchovanými velkým nákupem.

„Tak zase doma?“ vítal mě a položil tašky na zem. „Jak ses měla? Povídej přece. Co maminka, co je nového v Olomouci?“

Než jsem stačila odpovědět, v bytě proti výtahu, kde Karel bydlí, zazvonil telefon.

„Čekám důležitý hovor,“ omluvil se, rychle odemkl, aby ho nepropásl a klap – dveře se za ním zavřely.

„Však bude dost času popovídat si,“ shýbla jsem se pro tašky, sjela výtahem do přízemí, vyšla z domu a zamířila na zastávku pražské hromadné dopravy.

„Tašky zatrápený,“ bylo mi málem do pláče. „Já se jich snad nikdy nezbavím.“ A pak jsem obrátila oči k obloze, na které visely těžké mraky. „To by mi tak ještě scházelo, kdyby začalo pršet. Nemám třetí ruku, abych v ní držela deštník.“

Autobus se konečně dohrkal k zastávce. Už už jsem chtěla nastoupit, když se mi najednou rozsvítilo.

„To snad není pravda. Vždyť to jsou tašky souseda!“

Vlekla jsem Karlův nákup stejnou cestou zase domů a říkala si, že je čas, abych trochu zvolnila.

„Zloději mizerný!“ hřímal na chodbě Karel. „Sotva dvě minuty a tisícovka v čudu. Za chvíli člověku snad štípnou i židli pod zadkem.“

Když mě uviděl se svým ztraceným nákupem, jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „To ses s těmi taškami pronesla, co?“ převzal je z mých rukou a řekl: „Je dobře, že už ses vrátila. Bez tebe tu vlastně byla děsná nuda.“

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky