Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc (2/3)

Trvalo nějaký čas, než jsem se k adrese paní Aleny Kennedy, řečené Mývala, dostala, ale poté, co vyšla její báječná kniha „Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc”, se mi to s pomocí naší společné internetové kamarádky a knihovnice Janiny S. přece jen podařilo.

Pro mne toto setkání mělo obzvláštní význam, znala jsem totiž Kennedy a „jejich“ Klondike z vyprávění mého bratra Jerryho a mého otce, který je už bohužel po smrti. Všechny vzpomínky mají tedy pro mne zvláštní, až trochu magické kouzlo.

Požádala jsem Alenu Kennedy o rozhovor.

* * *

Paní Alenko, četla jste vyprávění mého otce Cesta na severozápad. Jsou to jeho cestopisné poznámky z roku 1978. Jak moc jsou jeho vzpomínky ještě pravdivé?

Povídání vašeho tatínka se mi moc líbí. Samozřejmě, že čas se nezastavil. Kdyby jel dnes Na Yukon, jel by po asfaltové silnici už z Whitehorsu.

Zmiňuje se o tom, že tu navštívil krajana, pekaře. Vím, o kom mluví. Říkalo se mu Lopatík. Jsou to všechno trampské přezdívky, ale tady se jiné nepoužívaly. Zemřel asi před 4 lety. Dawson má dnes o něco víc lidí než tehdy, Váš tatínek to odhadl na pět set, ale nevím. Já bych řekla že stálých obyvatel tu je maximálně tisíc. Jestli vůbec. No ale Dawsoňanům dělá dobře, když se cítí jako ve velkoměstě.

Navíc tu žijí většinou letňáci a mineři. Pro Kanadu je strategicky velice důležité, aby tenhle kousek subarktické oblasti byl zalidněn, a proto je velice výhodné být Yukoňan. Dnes existuje tzv. “Yukon nominee program”, který umožňuje, aby se sem dostali třeba i Češi. Jsou tu dva: Anežka a Kečup, jak se mu říká. Nedotýká se nás žádná krize, máme zdarma zdravotní pojištění, nižší daně, levnější pojistky na auta (na pět aut platím teď něco přes tisíc dolarů na rok). Můžeme také vydělat víc peněz, které nepodléhají daním.

To zní skutečně pohádkově.
Můj otec se mj. zmiňuje o setkání s Kennedym, vaším mužem, ale mám pocit, že v té době jste ještě nebyli manželé? Kdy jste vy sama přišla na Yukon? Nejste snad náhodou onou tajemnou Australankou, která otce přivedla na Medvědí stezku a poté až ke Kennedyho chatě?

Já jsem přišla na Yukon až v 85. roce, tedy dlouho po vašem tatínkovi a bratrovi. Z toho vyplývá, že opravdu nejsem onou Australankou.

Z vašeho rozhovoru v rádiu vím, že vaše emigrace neprobíhala jednoduše. Prozradíte nám něco o tom?

V roce 1978 jsem opustila zájezd z tehdejšího Československa do Tunisu. Předpokládala jsem, že pojedu dál do Švýcarska, protože jsem tam měla otce. Jenže bohužel. Otec se s mámou rozvedl, když jsem byla malá, a odmítl se ke mně hlásit. V té době to pro mne bylo hodně kruté. Nepodepsal mi ani potřebné papíry a bez nich už Švýcarsko nepřijímalo. Sami Švýcaři na ambasádě v Tunisu z toho byli opravdu zoufalí. A tak jsem zůstala sama v Africe celé dva roky… No dnes si říkám, že bych mu za to měla poděkovat, i když tenkrát to pro mne byla katastrofa.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré, že? Mám pocit, že pro trampa vašeho kalibru by Švýcarsko rozhodně nebylo to pravé, že jste si ten Divoký Západ vybojovala a zasloužila. Můžete nám popsat, jak probíhá váš den?

Můj den… Ono je těžko říct, jak probíhal můj den před dvaceti lety a jak dneska. Dnes je to daleko jednodušší, máme tekoucí vodu, elektřinu… ale zase jsme starší, takže to je zase jiné.

Jak jste se dostala ke psaní? Měla jste tyto ambice už dřív, nebo je probudila právě Kanada, divoká a nádherná příroda?

Ambice psát jsem měla odjakživa. Patřila jsem mezi partu trampských psavců, z níž pak vznikla trampská literární soutěž “Trapsavec”, která se udržela dodnes.

Zkoušela jste vy sama někdy rýžovat zlato?

Zlato tady asi jen tak pro zábavu rýžuje každý, včetně turistů, ale nikdy jsem se o to nepokoušela seriózně. Je to šíleně namáhavé na záda a kromě toho opravdové dolování zlata dneska už nejde jenom s rýžovací pánví, ale vyžaduje těžké důlní zařízení, které přijde na stovky tisíc dolarů.

Vy sama jste se podílela na určení hrobu polárníka Jana Welzla, předpokládám, že to po tolika letech nebylo jednoduché. Jak to probíhalo?

Tedy především: Hrob Jana Welzla, u kterého byl váš tatínek, nebyl ten pravý. Ten jsem našla až v 80. letech…
Po celá léta bylo zvykem vodit návštěvy k dřevěnému kříži na katolickém hřbitově s nápisem Jan Welzl. Můj manžel, který tu žije už od roku 1969 si vzpomněl, že někdy v 70. letech přijeli tři trempové a pátrali po hrobu Welzla. Jeden místní kněz, father Bob, který zemřel před dvěma lety, je zavedl na místní hřbitov, ale sám si nebyl jistý. “Asi jeden z těch tří”,… označil nakonec. Kříž byl dán symbolicky na prostřední hrob. Později dělali mapku hřbitova pro účely muzea a Welzlův hrob byl zaznamenán na tomto místě. Bylo to tedy v muzejních archivech a nikdo už o tom nezapochyboval.

Začátky pátrání – katolický kostel a hřbitov

V záznamech katolického hřbitova ovšem byl na místě, kde se pietně kladly květiny Janu Welzlovi, zápis úplně jiný: Pietro Fagetti, zesnul v roce 1950. Takže ne Welzlovi, ale Fagettimu se nosí kytky! Ve stejné době pátrala po hrobě J. Welzla také studentka aljašské university Rachel Faber. Naše poznatky se tedy hodně kryly, ale nevěděly jsme jedna o druhé.

Prošla jsem celý pohřební záznam katolického kostela, ale Welzl tam nebyl. Proč? Nezapsali ho? Nesmysl! Ale co když tam vůbec není pohřbený? Není to jediný hřbitov v Dawsonu. Je tu ještě hřbitov RCMP, policejní, tam není určitě. Zednářský, taky ne. Podívala jsem se i na záznamy hřbitova Yukonských pionýrů. Nakonec Welzl tu žil dvacet let, a to je požadovaná doba, aby se mohl stát pionýrem. Opět nic.

Pátrání pokračuje – obecní hřbitov

Největší hřbitov je Public-obecní. Záznamy v místním muzeu jsou velice špatné, většina hrobu neznámá. Koncem osmdesátých let měli totiž nějací brigádníci -studenti za úkol vyčistit hřbitov. Vyčistili ho důkladně. Všechny staré kříže, co byly na zemi, pečlivě posbírali, naházeli na hromadu v rohu hřbitova a zapálili. Záznamy, které jsem prohlížela, vznikly až po tomto svérázném úklidu.

Napsala jsem tedy církvi, o které jsem věděla, že na obecním hřbitově pohřbívala anglikáncům. Ovšem zase marně.

Jana Welzla v roce 1951 nepohřbili. Přece se ale nemohl vypařit!?

Někdo ho pohřbít musel! Tak od začátku… Jak je to s jeho smrtí? Zašla jsem do nemocnice. Sestřička krčila rameny. Nemocnice vyhořela v roce 1951 a s ní všechny záznamy. Čistě náhodou zůstala jedna kniha, kterou večer před požárem vzal někdo z neznámých důvodů domů a tím zachránil, ale to je asi jiný rok… Probírali jsme starou knihu jen tak z piety a najednou jsem zahlédla povědomé jméno. Welzl Jan, přišel do nemocnice 17. září 1948. Zemřel o den později, 18. září. Ovšem ne 1951, ale 1948! Šla jsem znovu do muzea a vyžádala si mikrofilmy z místních novin Klondike Sun z roku 1948. A bylo to tam – dawsonský vynálezce zemřel…

Moje pátrání po hřbitovech mohlo pokračovat.

Znovu jsem napsala dotaz do Whitehorsu na evangelickou církev. Během dalších 14 dnů už jsem věděla! Welzl byl pochován na Publiku, obecním hřbitově!

Obecní hřbitov je velký. Připomíná horskou louku. Křížů je tu málo. Systém pohřbívání naprosto žádný. Z roku 1948 zbyl jen jeden označený. Andrew McConnaghy. Podle plánu muzea by měla asi ob jeden hrob ležet novorozená holčička Rosemary May. Je to připsáno rukou na mapce a byla poslední, kdo zemřel před Welzlem. Na udaném místě je náznak dětského hrobu. Ovšem v pohřebních záznamech anglikánců je, že byla pohřbena na hřbitově zednářském-kde je zase chyba?

Vybrali jsme nakonec jediný hrob v řadě lidí

Strávili jsme s manželem hodiny a hodiny nad plánem hřbitova… Kdyby tu opravdu ležela Rosemary May a Andrew McConnaghy zemřel tak v říjnu, hrob mezi nimi mohl být Welzlův. Ale potom jsme zjistili, že McConnaghy zemřel už v dubnu před Welzlem.

Vybrali jsme nakonec jediný hrob v řadě lidí, co zemřeli v roce 1948.

Je to ten pravý? Kdo ví. Ale už nikdo nikdy nebude moct říct, že tam leží nějaký Ital Fagetti a ne Čech Jan Welzl.

Vaše pátrání vyžadovalo mnoho úsilí a čte se jako detektivka. V rádiu jste prozradila, že máte dva syny, co dělají? Kolik té trampské touhy po vás zdědili?

Můj starší syn Misha, i když na potlachy jezdil rád, rozhodně v tom nenachází svůj smysl života. Bydlí ve Whitehorsu, našem hlavním městě, kde si koupil dům a živí ho komputery. Je programátor.

Mladší Olin by asi umřel, kdyby měl odejít z Klondiku. Dali jsme mu pozemek vedle nás, spravil si tam srub a žije v něm se svojí českou přítelkyní Anežkou, která sem přijela z Liberce…

To zní skoro jako takový menší zázrak, že se potkali, že?
Alenko, vy jste brněnská rodačka a nedávno jste se vrátila z Čech. Jak moc se Brno změnilo od vašeho odchodu a hlavně, jak moc se změnili lidé? K lepšímu – nebo naopak?

Jsem z okrajové části Brna, Líšně. Jestli vzpomínáte ZKL Brno… traktory. Závody kuličkových ložisek. Hodně se to změnilo, ale lidi mi připadají povětšinou příjemnější. Aspoň malí soukromníci.

Přesto… Jen maličkost… Čistě náhodou jsem v jednom obchodě nedopatřením rozbila karton vajíček. Okamžitě na mne vyletěla jakási prodavačka: “To si zaplatíte!” Pochopitelně ano, nemusela tak vyloženě ošklivě ječet.

Ve Whitehorsu se mi při nákupu stalo něco podobného: Vypadla mi z vozíku sklenice se salsou (omáčkou). Stalo se to už venku před obchodem. Nějaká paní mě upozornila : “Běžte si pro jinou, jen jim ukažte účet.”

Takže asi přece jenom zůstanu na Yukonu!

Yukon je jako uzavřený svět sám pro sebe. Život je tu jednodušší a krásnější než ve zbytku Kanady a já bych řekla, že snad i ve zbytku světa!

Milá Alenko, děkuji vám za rozhovor a kdo ví, třeba se jednou setkáme!

A já zase musím pro dříví… Máme mínus dvacet a je polární noc, většinu dne je tma!

Pokračování za týden…

Blanka Kubešová – Alenka Kennedy

* * *

Zobrazit všechny články autorky