Vyhynou původní české babičky stejně jako tasmánští čerti?

Kam se ztrácejí? Kam odcházejí a kde mizí pěkné české babičky? Kam se vytratila jejich vůně? Kdo a kde naposledy zahlédl jejich přirozenou vlídnost?

"Ještě jednou, Patriku, a Batmana stopro neuvidíš! " vylila ze sebe zlost v téměř holé větě žena na parkovišti před Albertem. Patrik lehce zklidnil svoji urputnost (prachobyčejnej vztek rozcapenýho fracka), podíval se zespoda na ženu před sebou a odseknul s posledním vypětí sil: "Nemám tě rád, babi".

Nad frackem stála žena, která každé ráno zcela jistě prchá před odcházejícím středním věkem v ložnici po běžícím pásu sledujíc u toho opakování VIP zpráv. Vycpaná prsa jí trčela dopředu jako dva libeňské plynojemy, kontura kolem rtů byla opravdu hnusně vygravírovaná a "odliposukcovaný" zadek nacpala do džín pro holky z osmejch tříd základní školy. Zpod rukávu bílého letního trička se přes rameno dolů k lokti linula vytetovaná lilie a nepřirozeně bílé zuby drtily ve vzteku žvejkačku. Po opravdu dlouhý době jsem byl rád, že jsem vlastně starej a díky tomu nemusím říkat "babi" něčemu, co vypadá jako klon Barbíny a divoké Xeny.
Kam se poděly klasické české babičky? Kde jsou krásně kypré ženy, jejichž ňadra byla měkká jako paličky bílých pampelišek? Kam zmizely ženy typu Míly Myslíkové, Slávky Budínové nebo Stelly Zázvorkové?

V jakých zákrutech života se schovávají ženy líbezné jako barokní komody předkloněné babičce, která mě vítala před chalupou? Věděl jsem, že její rozpřažená náruč je hebká jako dlouhé ženské vlasy čerstvě umyté v březovém šamponu.

Věděl jsem, že její šaty voní směsí babiččiných vůní a šeříkového mýdla Elida. Její rty byly vždycky nenápadně přirozeně růžové a nelepily po žádných lescích nebo rtěnkách (pokud teda nevyrážela za "holkama" do cukrárny). Věděl jsem, že přes léto její dlaně voní po rybízu a po žmolence na koláč.

To byly její Diory a Chanely! Po každém naběhnutí do náruče jsem čekal na její pevný a přitom tak laskavý, něžný a vstřícný stisk. Cítil jsem v něm pokaždé obrovskou nekonečnou něhu a vlídnost. Cítil jsem v něm bezpečí.
Když mě okřikla, nikdy to nebylo v afektu a nikdy to nebylo sprostý. Když mě klepla přes prsty - pamatoval jsem si to tak dlouho, jak dlouho jsem jedl nenáviděnou dušenou mrkev, kterou mi s láskou připravovala. Tu dušenou mrkev, které se teď nemůžu nabažit, protože při jejím vaření a pojídání myslím právě na ni - na babičku. Když se mě ptala na některá slova v křížovce, kterou luštila, cítil jsem se strašně důležitě. Určitě všechna slova znala, jen mi nenápadně dávala pocit potřebnosti a spolupráce. Ukazovala mi způsob, jak spolu mají lidi mluvit a jednat. Když mi před odchodem z domova pokaždé narovnala límec (s mým narůstajícím věkem si stále více a více musela stoupat na špičky chodidel), usmál jsem se na ni. Ona mi jen tak nenápadně pokaždé přejela dlaní přes tváře. Když jsem u stolu kousal do krajíce, který namazala, seděla často naproti mně oblečená do županu a mlčky se na mě jen tak dívala.

A když pochopila, že její pobyt se mnou je u konce, v klidu odešla. A já jsem se v tom brzkým červencovým ránu šel projít do úvozu pod chalupu a vylejval jsem z očí smutek a radost zároveň. Radost z toho, že jsem jí nikdy neřekl "nemám tě rád".

Často se jí, s pohledem nahoru do nebe, ptám na to, čemu nerozumím. Odpovědi nepřicházejí.

Musím si na ně ještě pár let počkat…

Marek Valiček