Nejt쾚í zápas (2/2)
Jak dlouho ještì zvládnu boxovat? Pìt, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamèené v oprýskané plechové skøínce jsou skuteèné. A mù¾ou se zmno¾it. A» jde nìjaká zpropadená èest do háje!
„Pozor!“
„Kryj se!“
„Uhni!“
„Ale ne!“
„Hrozná rána!“
Dopøál jsem mu luxus pøímého zásahu. Z hledištì to vypadalo jako neš»astná chyba, nicménì já vìdìl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té malièké skulinky perfektnì vyu¾il. Zhroutil jsem se s tupým dopadem na zem. Le¾ím bezvládnì v rohu, ruce i nohy nata¾ené a nehybné, oèi smìøující kamsi mezi hrstky rozvášnìných divákù.
„Jedna!“
Rozhodèí ke mnì pohotovì pøiskakuje a zaèíná poèítat. Soupeø zprudka oddechuje, obchází kolem vlastní osy a nedùvìøivì mì pozoruje. Vzdám to? Mám u¾ toho dost? Sám by to nejradši ukonèil.
„Dvì!“
Kdepak. Nechce se mi zpátky na nohy. Jen tu prostì budu dál le¾et, dokud neuslyším desítku.
„Tøi!“
Diváci nadávají. Vztekají se a zlostnì trhají tikety. Já je ale pøece nenutil, a» na mì sázejí!
„Vstaò!“
„Dìlej, ty srabe!“
„Hejbej se!“
„Seberte to hovno!“
„U¾ je na to starej!“
„Tak proè tam leze, kdy¾ na to nemá?!“
Sna¾ím se je neposlouchat. Hrozivý bzukot pøipomíná roj rozzuøených sršòù. Jen se na mì vrhnout!
„Ètyøi!“
Proè? Proè bych se mìl kvùli nim sna¾it? Chvíli mi fandí, pak nadávají, kdy¾ vyhraju, budou mì plácat po ramenou, v opaèném pøípadì proklínat. Pár minut jsem jejich miláèek a potom vyvrhel, kterého zasypou tìmi nejsprostšími urá¾kami. Ne, kvùli takovým lidem se vá¾nì nemusím sna¾it.
„Pìt!“
Sorry, trenére, ale dneska u¾ nevstanu. Ne, nejde to, neøvi na mì. Ani to šermování rukama nièemu nepomù¾e. Vzdej to jako já.
„Šest!“
Pohled mi zabloudil na Andreu. Zatracenì proè zrovna na ni? Proè vùbec jezdila se mnou? Kdyby zùstala doma… Ne, chodila na všechny zápasy. Nikdy nevynechala. V¾dycky tady byla se mnou, kousek za provazy, a neúnavnì mì podporovala. Nepøestala ani teï. Všichni kolem byli proti mnì, jen ona dál stála za mnou. Dál mi fandila a skandovala mé jméno, co jí hlas dovolil…
„Sedm!“
Díval jsem se jí do oèí a v ten moment se mi udìlalo zle. Jak? Jak bych ji mohl zradit? Ona mi pøece vìøila! Jela sem jen kvùli tomu, aby mì vidìla vyhrát! A já, co do prdele dìlám já? Le¾ím na zemi a pøedstírám, ¾e mi chybí síla vstát, jen¾e nechybí! Jsem akorát zbabìlej hajzl, prodejnej boxer. Špína… Ne! Nemù¾u ten zápas pustit.
„Osm!“
Zvedám se. Chci vstát, jen¾e zjiš»uju, ¾e to nejde tak snadno. Zaklesnu ruce do provazù, ale nohy neposlouchají. Tváø se mi køiví námahou i bolestí, v duchu si nadávám, leè marnì. Jakási neviditelná síla mì neustále srá¾í zpátky dolù, do kolen. Soupeø u¾ obchází vítìzná koleèka. Ti š»astnìjší diváci mu aplaudují. Všichni kromì Andreji mì u¾ odepsali.
„Devìt!“
Ne, nejde to. Chci, tak strašnì moc chci, ale… Bojuju sám se sebou a prohrávám.
„Vstaò! Ty to doká¾eš! Já vím, ¾e ano!“
Ten hlas… patøí Andreje. Poznal bych ho kdekoliv. Vyhraju ten zápas pro ni! Pro ka¾dého, kdo sem pøišel, aby vidìl poctivý box. Kdy¾ jsem byl malý, v¾dycky jsem obreèel prohru svého favorita. Kolik z nich to tehdy pustilo? Ne, nebudu stejnej sráè! I kdyby tady sedìl jeden jediný kluk, kterému to není jedno, tak kvùli nìmu prostì musím vstát a bojovat dál!
„D-“
Rozhodèí se u¾u¾ chystá ukázat konec zápasu, u¾u¾ otvírá ústa, aby vyslovil to rozhodující slovo, kdy¾ v tom-
Ne! Ještì není konec! Dokud neøeknu, ¾e je konec, tak není konec!
Z posledních sil se narovnávám. Sok protáhne zklamanì oblièej a starou tìlocviènou to pøekvapenì zahuèí.
„Boj!“
Jsme znovu v sobì. Pøišlo to moc rychle. Ještì nejsem soustøedìný, nesrovnal jsem se a u¾ pøichází první tvrdý direkt! A další rána dopadá na mou hlavu. Zapotácím se. Motám se kolem provazù. Nespadni! Teï nesmíš spadnout! Jediná myšlenka, která mi pulzuje hlavou. Ustál jsem to. Sláva! Honem pøitahuju pa¾e k sobì a zachytávám pøedloktími další smrtící úder. Uvìznil mì v rohu. Nemù¾u doleva ani doprava, z obou stran na mì prší krupobití ran.
„Dost! Dost!“
Rozhodèí mezi nás vlétl jako uragán vteøinu potom, co se rozezvuèel gong. Zápas zvedl diváky ze ¾idlí a ti spustili takový ryk, a¾ témìø všichni pøeslechli zvonek ukonèující deváté kolo.
„Dostanu ho, já ho dostanu,“ mumlám si pro sebe, zatímco nabírám síly v krátké pauze. „Ještì tøi kola, to je spousta èasu… Spousta èasu ho poslat k zemi… Dát mu k.o.“
„Desáté kolo!“
Vøítil jsem se do ringu jako rozzuøený lev. Cítím ohromný hlad po vítìzství. Neskuteènou touhu být tím, kdo zasadí rozhodující ránu, vystøelí ruce ke stropu a pøivítá na hrudi gratulanty!
Tumáš! A tady! Bum! Prásk! A ještì! Co tohle?! Zleva! Zprava! Úder na ¾ebra! Na hlavu! A další! A ještì jeden! A znova! Tumáš! A tady! Bum!
Opanuju desáté i jedenácté kolo. Šest minut drtivého tlaku. Šest minut nasazení na hranì sebeznièení. ®dímu ze sebe poslední špetky sil a cedím krev. Jsem na pokraji totálního vyèerpání, ale jdu si pro tu poslední ránu! Tu, která ukonèí tenhle zápas!
„Do sebe!“
Dvanácté kolo. Teï, nebo nikdy! V hledišti to vøe, ale mezi rohy zrovna tak. Opìt se vrhám do ofenzívy, jen¾e narazím. A hned pøichází protiútok! I soupeø zmobilizoval poslední zásoby energie a tlaèí se vùlí do zakonèení. Za ¾ádnou cenu nechceme prohrát. Ani jeden. Nevnímáme èas, lidi kolem, dokonce ani vlastní tìla ne. Bolest i únava jde mimo nás. V téhle fázi u¾ je to o nìèem jiném, je to souboj dvou odhodlaných srdcí, z nich¾ ani jedno nehodlá ustoupit!
„Vypadni odtamtud!“
Dostávám se do provazù a schytám dvì šeredné rány. Sna¾ím se vymotat ven, kdy¾ v tom pøijde tøetí. Zatoèí se mi hlava a sálem to zdìšenì zahuèí. Na moment všichni zmlknou v oèekávání konce. I Andrea hrùzou onìmí. Podlamují se mi kolena a protivník napøahuje ke ètvrté ránì. Tu neustojím…
„Ne!“
Ještì naposledy se vzchopím. Vyu¾iju drobné skulinky v postavení, kterou mi nabídne svým útokem. Jediná šance. Pøesnì míøená rána vykoná své. Zakolísá a nepatrnì zacouvá. Napumpuje mi to adrenalin do ¾il. Vyskoèím jako politý ¾ivou vodou! Jedna! Druhá! Tøetí! Rázem si z nìj dìlám fackovacího panáka. Dav zavøíská nadšením. Borec ustupuje zmatenì do rohu. Vyèerpal se atakem a teï postrádá sílu se krýt. Do vzduchu støíká krev. Kolik ran ještì mù¾e snést? Dvì? Tøi? Teï… Teï to rozhodnu!
„Od sebe! Dost! Nech ho!“
Gong… Chybìly mi vteøiny, pár pitomých vteøin, abych ho knokautoval! Kdybych ze sebe vydoloval o trochu víc sil, vzchopil se rychleji… Ne, to je pryè. ®ádné kdyby v boxu ani v ¾ivotì neplatí.
Oba mlèky èekáme na verdikt rozhodèích. Diváci bouøí. Tìlocvièna se otøásá v základech. Komu pøisoudí vítìzství na body? Ten rozdíl bude tìsný, neuvìøitelnì tìsný… Celé utkání bylo vyrovnané, ka¾dý jsme dominovali v jiný pasá¾i. Tají se mi dech. Nevím, vá¾nì nevím. Mrknu okem po soupeøi a vidím, ¾e i on tápe a nervóznì oèekává finální rozuzlení. Tak kdo? Kdo, sakra?!
První rozhodèí seèetl své lísteèky a jediný bod pøevá¾il misky vah na mou stranu! „Jo!“ vykøiknu radostí a ruce zatnu ve výmluvném gestu triumfu. Otoèím hlavu a vidím Andreu, jak radostnì poskakuje na útlých no¾kách.
Druhý rozhodèí oznamuje stejný pomìr, jen¾e tentokrát v mùj neprospìch. Nyní se zase ozývá protistrana. Ani nedutám. Poslední rozhodèí se chystá rozetnout napìtí, které by se dalo krájet. Rozhodèí v ringu mì chytá za pa¾i. Naposledy na sebe s druhým borcem pohlédneme. Èí ruka poletí nahoru?
Jeho… Je to ta jeho. O bod… O jeden jediný bod… Rozhodèí mi pouští levaèku, padám na kolena a smutnì civím pøed sebe. Jsem vyèerpaný, zmlácený, ale hlavnì – pora¾ený.
„Jsi v poøádku, Romane? Romane!“
Zvedám hlavu. Spousta lidí se teï proplétá provazy a tlaèí se doprostøed ringu. Vìtšina z nich pospíchá gratulovat soupeøi. Ovšem tenhle hlas… Ani v té sebevìtší vøavì bych ho nemohl pøeslechnout.
„Je mi to líto,“ zašeptám tiše a obejmu ji, jak jen mi to rozbolavìlé pa¾e dovolí.
„Co?“ vyhrkne nechápavì.
„®e jsem to nezvládnul. ®e jsem prohrál.“
„Ale bojoval jsi a¾ do konce! Nevzdal jsi to, ani kdy¾ tì poèítali! Ka¾dý vidìl, ¾e jsi tam nechal úplnì všechno! Proè by ses za takový výkon stydìl!? Jsem na tebe hrdá!“
Usmál jsem se a opatrnì vstal. Trenér mi pomohl z ringu a následnì razil s Andreou cestu. Abychom se dostali do chodby vedoucí k šatnì, musíme projít skoro pøes celou tìlocviènu. Bezmála padesát metrù pomalu se rozestupujícím davem. Na zemi se válí kelímky od piva i zmuchlané papíry. Najednou cítím èísi dotyk na rameni.
„Dobrej zápas, Romane!“
„Dneska to nevyšlo, ale nevadí. Super podívaná!“
„Kdybys mìl o minutu víc èasu, dostal bys ho!
„U¾ se tìším, a¾ tì zase uvidím v akci!“
„Parádní box!“
„Pøíštì to urveš, chlape!“
„Nejlepší maè, co jsem kdy vidìl!“
Zastavil jsem se tìsnì pøed vchodem do chodby. Otoèil jsem se. Desítky lidí stály kolem a skandovaly moje jméno. Vychutnával jsem si ten okam¾ik a øadu sekund jsem nebyl schopný se ani pohnout. Sledoval jsem to jak v transu. Pak jsem najednou prudce zvedl pravaèku na znamení vítìzství. Proto¾e dneska, dneska jsem vyhrál ten nejt쾚í zápas v kariéøe. Co na tom, ¾e za èest si nic nekoupíte. Kdy¾ se narodíte, dostanete pouze dva dary. ®ivot a èest. Jedno bez druhého postrádá smysl.
Tomáš Záøecký
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora