Chvála chvály

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho krásného dne jsem si uvědomil, že když už si po více než sedmdesát let pamatuji všechna písmena abecedy a znám možná i několik tisíc českých a pár cizích slov, tak bych měl pokud možno rychle, tedy dříve než mne skleróza nezadržitelně doběhne, hodit něco na papír či do počítače, nějak to nazval a pak se drze domáhat otištění. No – a zde drze předkládám výsledek...

Chválu lze zařadit – alespoň dle mého názoru – mezi … A jejda - už teď jsem na rozpacích, jaký termín pro následující skupinu slov použít! Mám na mysli slova jako – bolest, ctnost, čest, dobromyslnost, hana, chlouba, jakost, kázeň, láska, moc, nenávist, opravdovost, pravda, radost, sláva, svoboda, šalba, tíseň, únava, víra, závist, a tak dále, a tak podobně. Zajímavé jistě je, že všechna tato slova jsou rodu ženského a všechna jsou to samozřejmě abstrakta. Některá nesou zcela jednoznačně „náboj“ buď kladný nebo záporný, u některých ale váháme, na kterou stranu našeho hodnotového spektra je máme zařadit! Dokonce si myslím, že se lidé v jejich zařazování často ani neshodnou. A to jsem zde pro jednoduchost uvedl pouze slova česká, kdybych to rozšířil i na slova cizí, na příklad – abstinence, bigamie, celibát, deflorace, emancipace, feminizace, globalizace, hegemonie, charisma, improvizace, justice, kapitál, legislativa, melancholie, nacionalizmus, opozice, prestiž, revoluce, serióznost, tripartita, unifikace, viagra, zombie - to bychom dopadli! Přitom takových slov bychom jistě s trochou námahy našli stovky, i když některá mezi abstrakta nepatří. Co slovo, to s velkou pravděpodobností nejasné znaménko! Naše snaha je sice chvalitebná a snad i chvályhodná, ale asi to necháme koňovi, ten má větší hlavu.

Vraťme se raději k naší chvále a podívejme se, jak si tento fenomén pojmenovali různí národové. Chvála – praise, louange, lob, alabanza, applauso, pro absenci strojové azbuky mohu pouze sdělit, že rusky je to jako po našem, ale bez čárky, a „rozsypaný čaj“ a obrázkové písmo bohužel ani neznám. Zajímavé je, že i ve většině zde uvedených jazyků je to toto slovo rodu ženského a zní docela příjemně, v angličtině a němčině je pak rodu středního a pouze hrdí Taliáni ho mají jako masculinum a jistě vědí proč.

Chválit se dá jistě všechno a tak se nyní nejdříve zaměřím fikaně a stylově na chválu chvály. Slovo chvála zní našim uším příjemně a chvála sama o sobě je také jistě nejen velmi příjemná, ale většinou i chvályhodná. Samozřejmě se každý jedinec ve styku s chválou nachází v různém rozpoložení podle toho, zda chválí někoho on, nebo je naopak sám někým chválen. To, jak máte být chváleni, vůbec nikdy neovlivníte, to je jasné, ale ač to tak na první pohled či poslech nevypadá, ani snášet chválu na někoho či na něco není nic jednoduchého. Nejen že je třeba dávat bacha - raději většího než menšího - na cíl vaší chvalby, ale je také důležité, zachovat správnou proporci obsahu i formy. Zde je ovšem každá rada nejen drahá, ale doslova k nezaplacení, neboť se zdá, že vlastně existuje pouze jeden stoprocentně bezproblémový objekt chvály.

Chválu na sebe slyší každý rád a co nejčastěji, v kterékoliv denní či noční i roční době, ale přesto je někdy dobré si všimnout, kdo vás chválí. Je jistě rozdíl, chválí-li vás osobnost všeobecně vážená a uznávaná, či chválí-li vás vyhlášený darebák! Velmi smutné pak je, jestliže vás nepochválí nikdo. Je známo, že bez pochválení se člověku žije v tomto slzavém údolí na tomto pozemském světě těžce. A tak když vás nepochválí druzí, musíte se prostě pochválit sami. Není třeba se za to stydět, vždyť skromnost se přece už dávno nenosí a už dávno neplatí staré české přísloví – „sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě“! A to nevím, proč by to mělo platit jen pro tak malou množinu lidí, jako jsou panenky? Není to náhodou čiro-čirá diskriminace nepanenek, paniců a nepaniců? I když se říká, že samochvála smrdí, nevěřte tomu! Konec konců – čich je velmi subjektivní smysl. Na sebechvále není vůbec, ale vůbec nic neobvyklého či snad dokonce špatného. Právě naopak. Každý si to může vyzkoušet na vlastní pusu a uvidí, jak mu rázem stoupne sebevědomí a povýší v alespoň jedněch očích – tedy těch svých!

I chválit sebe sama se ovšem musí umět! Velkých vzorů bychom našli jistě mnoho, ale tím největším nám všem budiž slovutní politici všech odstínů barev, všude kam jen naše oko pohlédne a ucho doslechne. Ti vlastně nedělají nic jiného, než že chválí sami sebe. Pouze ti nepatrně skromnější, kteří se přece jen ještě alespoň trochu žinýrují, a které bychom ale museli hledat i ve dne s pořádně velikou lucernou, chválí alespoň pouze své politické strany. Není se tedy třeba divit, že na světě je stále tolik chvály, a že jí dále neuvěřitelným způsobem přibývá. Prostě naprostá inflace chvály, zejména v předvolebních kampaních. Ale pryč s politikou!

Protože se pro jistotu na závěr zapomenu pochválit, jak jsem to krásně nanesl, musím si ještě alespoň povzdechnout – ach, kéž by bylo vždycky všude a všeho tolik, jako té podivné sebechvály! To by byl na světě ráj!

Text:Vladimír Vondráček
Ilustrace: František Kratochvíl

* * *

Zobrazit všechny články autora