Obrázky a slovem o mnohém kolkolem
SRDCE
Jsem sice blázen, ale jsem tvùj kamarád. Jsem sice vrahem, ale mám tì strašnì rád. Jsem jako vláha, co chladí tvoje rty. Jsem jako pára, co pálí tvoje sny. Jsem tvoje srdce, co za tebe ruku líbá. Jsem tvoje srdce, co velký šrámy v sobì mívá. Jsem tvoje srdce, tvoje mysl špinavá, jsem a budu první, kdo v perný chvíli zaváhá. Jsem jako truhla, co dáváš do ní vzpomínky. Jsem jako pusa, co podá všechny novinky. Jsem jako síla, kterou zvládneš pøeká¾ky. Jsem jako ¾íla, co vede všechny urá¾ky. Jsem tvoje srdce, co za tebe ruku líbá. Jsem tvoje srdce, co velký šrámy v sobì mívá. Jsem tvoje srdce, tvoje mysl špinavá, jsem a budu první, kdo v perný chvíli zaváhá.
SKON HVÌZDY
Padá hvìzda, nìco si pøej. Nìjakou skladbu, prosím, mi hrej. Jak zlatá a záøivá nocí tajemnou putuje nad námi, krajinou nádhernou. Opøeš se o mì, hladím ti tváø. Hvìzda tu nechala èarovnou záø. Vítr tì obejmul teplou peøinou, je to tu krásnìjší ka¾dou vteøinou. Pøed námi dolina jako dlaò semknutá horami. Jsem jako saò. Zmítá mì vášeò, chaos a krása. Mé srdce bezpeèí a spokojenost hlásá. Jsi jako Caesar a já jsem tvá Kleopatra. Já jsem tvùj mikrofon a ty jsi mùj Sinatra. Hvìzda u¾ zapadla, noc stále bdí. Jsi princem, co na mém klínì spí. Pøání skryté v oblacích, za chvíli se svítá. Jsem obchodník u krámu, co štìstí k sobì vítá.
TAK TO JE
Na svìtì nestaèí, aby ses bál, však mo¾ná postaèí, kdybys miloval. Nìkdo se narodí, jakoby nic, jiný zas umírá, a tak øve z plných plic. Kdy¾ tì pøepadne ¾al, ptáš se, kde se asi vzal, nemáš pro to vysvìtlení, cítíš jenom lidskej ¾ár. Pøichází tíha nesmrtelná, stáøí je blí¾ a blí¾, dìtství dveøe zavírá. Proè se ¾ivot vzdaluje? Proè víc lidí umírá? Je to tím, ¾e stárneme? Nebo ¾e smutek vra¾dí rád? Neumím odpovìdìt na tyto otázky. ®ivot jsou peníze, je¾ riskujem do sázky. Co jeden nemù¾e, jiný nespraví, co druhým pomù¾e, jiní nedají. Cítím se bezbranná, v duši stále dítì, bojím se dospìt, bojím se vidìt. Musím se postavit, na vlastní pìst. U¾ to není: “Maminko, musíš mì vést.” A tak to je a bude bývat, jednou je svit, jindy se bude stmívat.
CHÁRON
Pøicházel za mnou dennì, hrozivý, èerný sen, postava v èerné kápi, v lodi, ji¾ tvoøil padlý kmen. Z mlhy se vynoøila a zdálky na mne kynula, zalil mne chladný pot a hrùzou jsem se budila. Pøiplouval za mnou pøevozník a vracel se zas zpìt, z druhého bøehu øeky, kde mrtvých je jen svìt. Svírá se hrdlo, srdce, dochází mi dech, budila jsem se ze sna, bála se stínù na okolních zdech. Né, køièím, já nechci ještì s tebou jet, tam, kde ptáci nezpívají, stromy jsou bez listí, kde studená je zem a slunce nesvítí. Ubìhnou léta, ztratí se i sen, vychovám dìti, vnouèata, smíøím se s osudem. Bráním se stále, ale stejnì dobøe vím, ¾e jednou, jednou pøijede a já mu zaplatím.
ŠEPTEJ MI DO TICHA
Šeptej mi do ticha, šeptej mi krátce, jak ¾ivot utíká, šeptej o lásce. Šeptej mi o tváøích, co vidíš v dáli. Šeptej a» uslyšíš, kde housle hrály, šeptej mi do ucha, chci slyšet tvùj hlas. Ani tvá pøedtucha nezlomí nás, ne¾ si nás odvede shon, pùjdu snáz, uslyším-li šeptat tvùj hlas.
Text: Markéta Šestáková
Kolá¾ © Marie Zieglerová