Záhadné příběhy – Věřte, nevěřte

Mezi nebem a zemí

Večer, když jsem odházela do ložnice, se mi zdálo, že jsem už hodně dlouho nemluvila se svým manželem. Musím ho poprosit, ať se mně zase ozve, řekla jsem si, ale moc jsem tomu nevěřila. Když jsem už byla zachumlaná pod dekou v příjemném teplíčku, když jsem už zhasla světlo, začala jsem šeptat věty, které byly určeny jen pro něj.

Říkala jsem je tak, jak mi na mysl přišly, nijak cíleně, na přeskáčku. Poprosila jsem ho, ať na mne nezapomene, ať se na chvilku vrátí, ať mi něco řekne nebo vzkáže. A tak jsem stále dokola omílala svá přání, až jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na manžela jsem si ani nevzpomněla. Samozřejmě, že se neozval, nezavolal, nic mi nevzkázal a já jsem si z toho nic nedělala, protože jsem ve skutečnosti ani nic nečekala. Odpoledne jsem byla unavená. Pustila jsem si televizi, že se podívám na film.

Žena, zkušená řidička, řídila auto. Cesta kopírovala bez výrazných meandrů mírně zvlněnou otevřenou krajinu. Suchá pevná téměř přímočará cesta lemovaná zelenými pásy luk až k obzoru nevyžadovala zvláštní pozornost. Stromů kolem bylo poskrovnu, jen tu a tam se některý zatoulal a vyrašil v bariéře šípkových keřů. Obloha se zdála jasná, v nízkých travách ševelilo bezvětří, v krajině převládal mír. Žena se soustřeďovala na cestu. Oblohy ani zelených pláství kolem si příliš nevšímala. I její myšlenky se chovaly netečně. Netěkaly kolem, seděly ukázněně v hlavě, jako by ani neměly o čem přemýšlet. Žena nejela příliš rychle, auto sjíždělo travnatou cestou pomalu do údolí. Nikde žádné kaluže, kamení, nic co by vyžadovalo ženinu zvýšenou pozornost. Vjížděla do údolí, když se náhle spustil prudký déšť. Proudy vody se valily na čelní sklo. Žena zpomalila, jela téměř krokem. Projela údolím, nejnižším bodem cesty a auto stoupalo do mírného kopce. Na kopci žena zastavila. Ohlédla se a zůstala stát. Bylo po dešti, Údolí za ní se proměnilo v jezero. Nebylo cesty zpět.
Jak se dostanu domů? Byla její první myšlenka. Zavolám manželovi. Nic jiného ji nenapadlo a vyndala z kasy mobil. Než odemkla mobil, řekla si sama pro sebe. Vždyť neznám ani jeho číslo. Ani nevím, jestli ještě pracuje tam, kde pracoval. Už roky jsem s ním nemluvila. A našla v mobilu a stiskla jeho číslo.

Vtom její manžel stál vedle ní. Jako by se včera rozešli.
Nemohu se vrátit domů. Udělej něco. Pomoz mi, cesta je pod vodou, ukázala dozadu na jezero.

Manžel se podíval, ukázal rukou tím směrem a řekl: „Voda tam není, můžeš se vrátit.“
Žena se ohlédla a skutečně. Jezero tam nebylo. Voda neodtékala, vsákla ji zem. Žena mu chtěla poděkovat, ale na jeho místě už nikdo nestál. Až teprve teď si žena uvědomila, že mu vlasy neprokvétaly šedinami, že měl postavu a hustou vlnitou hřívu jako zamlada.
Když se vzpamatovala, chystala se jít k autu. Ale než k němu došla, probudila se. V křesle u televize.

Marta Urbanová

Foto anotačního obrázku a koláž © Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Další záhadné příběhy - Věřte, nevěřte

Viktor Mansfeld: Kříž v lese
Viktor Mansfeld: Pes za humny
Viktor Mansfeld: Blesk z čistého nebe

Viktor Mansfeld: Padesátimarkovka

Viktor Mansfeld: Podivný rybář

Luděk Ťopka: Procházka s Barykem

Luděk Ťopka: Příběh fenky Bíby

Viktor Mansfeld: Zlatokop