Malá nahlédnutí do rušného života našich psů

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát přidávám ve čtyřech pokračováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…

Maru

* * *

CYRUS od Cerhovických skal (4. část)

Cyr prostě neměl rád vetřelce a bylo jedno, jestli je to slepice, kočka nebo člověk. My jsme trávili na stavbě úplně všechen volný i nevolný čas. Pracovalo se i o Velikonocích. Když jsem měla navařeno a na zahradě se nedalo pracovat a nepotřebovali mne ani kluci jako helfra u míchačky, nebo paličku starých krámů ze mlýna a podobně, zbyl mi i čas na opravování slohových prací.

Seděla jsem tehdy v tomhle pokojíčku u improvizovaného stolu před oknem zády ke dveřím, Cyroušek mi dělal společnost a nahříval si záda o komín. Ani jsem nezpozorovala, že se v otevřených dveřích někdo objevil. On je na dědině takový zvyk, že k sousedům se chodí bez klepání kdykoliv. A Venca byl soused navíc zasloužilý, protože nám pomáhal s hrubou stavbou a byl u nás vítaný. Jenže měl něco vypito a překvapil nás, což dělat neměl. Cyr na jeho přítomnost reagoval jako dělostřelecký granát. Vyletěl z místa a pak teprve „vybuchl“. Soused ztuhl a myslím, že rázem vystřízlivěl. Nic se mu nestalo, jen k nám od té doby až dodneška nepřišel a svoje bodré pozdravy pokřikuje z bezpečí přes plot.

Když se konečně naši mladí mohli zabydlet dole „ve svém“, překvapili nás jednoho dne, když se k nám přihasili s tajuplným výrazem ve tváři a meruňkovým štěnětem v hrsti. Stalo se to sice proti vůli pána domu, ale ten tvoreček byl tak kouzelný, že kapituloval. Tak Cyr dostal kamarádku briardku Rianku, kterou hlídal stejně pozorně jako o rok později miminko Filípka, který spával v kočárku na dvorku.

Ještě než se Filípek narodil, vedli jsme řeči o tom, jestli na něho nebude Cyr žárlit a jestli mu, nedej bože, neublíží. Nastal den, kdy Hanka ten malý zázrak přinesla i k nám. Cyrďa si ho velice pozorně očichal a jednou pro vždy ho přijal za člena svojí smečky. Bylo až dojemné vidět toho velikého psa, jak opatrně, stoje na zadních, nakukuje do kočárku, kde si miminko spokojeně broukalo.

Oddaně s námi vylehával na náhonu pod lípou, kde jsem už povyrostlé batole v letním horku uspávala drndáním kočárku. Nechal si od něho všechno líbit, vždyť ani ty jeho malinkaté pěstičky necítil.

A když jsme s tříletým rozumbradou sedávali na kraji Cyrovy otevřené boudy a vyzpěvovali písničky o travičce zelené a ovečce, co běžela do kopečka, ležel Cyrďa naproti nám ve stínu lískových keřů, dělal, že se mu to zpívání líbí a občas se k nám i přidal.

Žil jenom pět let. Naši psi byli vždycky zdraví a nás ani nenapadlo, že taky mohou trpět „lidskými“ chorobami. Když jsme se dověděli, že má rakovinu tlustého střeva, bylo už na nějaké léčení pozdě.

Nechtěli jsme ho nechat trápit, a když jsme v jednom letním podvečeru seděli s manželem na dvorku a Cyr za námi přišel a s naříkáním si pomaloučku sedal, rozhodli jsme se.

V slzách jsem se s ním rozloučila v autě a manžel ho zavedl dovnitř na zlínskou veterinu, aby jej s dlaní na jeho hlavě vyprovodil do psího nebe. Po milosrdné injekci usnul navždycky a nám po něm zbyl jen náhubek a vodítko s obojkem.

A vzpomínky. A prázdnota. A stesk…

Text, ilustrace a fotokoláže z archivu Marie Zieglerové

* * *

Zobrazit všechny články autorky