Malá nahlédnutí do rušného ¾ivota našich psù
V ¾ivotì ka¾dého èlovìka jednou nastane èas, ¾e se zaène ohlí¾et, vzpomínat na to, co pro¾il a co s ním pro¾ívali jeho blízcí. Také jsem se zaèala ohlí¾et, kdy¾ jsem si uvìdomila, jak rychle plyne èas, a ¾e kdy¾ svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poèítaèi – urèitì se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtìla, naopak chci se podìlit o epizody ze ¾ivota našich psù se všemi, kdo nemìli èi nemají mo¾nost poznat „na vlastní kù¾i“, kolik vzruchu a pøekvapení jim mù¾e psí kamarád pøipravit.
Pøed èasem na stránkách ST, jste si mohli pøeèíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát pøidávám ve ètyøech pokraèováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…
Maru
* * *
CYRUS od Cerhovických skal (3. èást)
A pøišlo další jaro, Cyroušek u¾ zaèínal vypadat jako dospìlák a dìlal mi bodygárda – mìla jsem ho stále v patách jako sousedka tu slepici. Byl pozorným sledovatelem veškeré mojí zahradnické èinnosti. Tehdy jsem se rozhodla, ¾e ušetøím místo dole na zahradì, jak jsme hrdì nazývali pár kouskù stavbì vyrvané pùdy, abychom mohli nasázet víc rajèat a okurek a tøeba taky nìjaké jahody.
Na stráni za náhonem jsme u¾ døíve s nasazením všech fyzických i duševních sil vytvoøili nìkolik metr širokých terásek, kam jsme hodlali posléze nasázet plno stromkù. A proto¾e moje vzdìlání pøece jen o fous pøesahuje znalost správného psaní i/y, øekla jsem si, ¾e kdy¾ starým Mayùm rostly pìkné brambory na svazích vysokých And, musí narùst i na naší kamenité stráni a vydala se s košíkem sadby, motykou a lahví vody uskuteènit svùj zámìr. Cyroušek chtìl být pochopitelnì pøi tom.
Pøešla jsem náhon po fošnì, ale Cyrovi se pøes nìco tak úzkého nechtìlo. U¾ jsem byla skoro na místì a on ještì pøešlapoval na druhém bøehu, pokòukával a poštìkával. Volala jsem na nìho, lákala tìmi nejkrásnìjšími jmény, a¾ se koneènì odhodlal a za úpìnlivého kòuèení fošnu pøebìhl. To bylo radosti z hrdinského èinu!
A pak se pustil do pomáhání. Zatímco jsem ka¾dým kopnutím motykou zápolila s kamením, drahoušek mi za zády vybíral z jamek zahrabané brambory a dovádìl s nimi na strání. Mezitím dole pøes zahradu pøecházel Laïa, který nám na stavbì pomáhal. Kdy¾ se vracel, uvidìl ho Cyr, nechal bramboru bramborou a jako ztìlesnìné nebezpeèí letìl strání sotva se dotýkaje zemì, plavným tøímetrovým skokem pøeletìl náhon a zahryzl se Laïovi do stehna. Co si to kdo dovoluje bez jeho vìdomí chodit po jeho pozemku!
A zase øvali všichni, kdo to vidìli. Jedni na Laïu, aby se nehýbal, druzí na Cyra …fuj! …ke mì! …fuj! …nesmíš! …k noze!
Úlek byl vìtší ne¾ poranìní, pøesto rozèilený soused prohlásil, ¾e jestli ho Cyr ještì jednou napadne, umlátí ho klackem. Legraèní pøedstava. Ne¾ by ten klacek staèil zvednout, bylo by asi po nìm, tedy po Laïovi. Cyr nebyl pes, který by si nechal cokoliv líbit. Konec koncù Laïa si jeho averzi zavinil sám svojí zlomyslností, kdy¾ na nìho, ještì nedospìlého dorostence, nají¾dìl bagrem, snad aby ho postrašil.
Laïu Cyrus dobøe znal a jeho pøítomnost bral bez problémù na vìdomí, jen¾e nesmìl pøekroèit pomyslné hranice, které si pes stanovil jako bezpeènostní zónu. Dostali se spolu do konfliktu ještì jednou. Nebyli jsme právì doma a pes byl v uzavøeném prostoru dvorku. Laïa si otevøel bránu a bez nesnází se dostal a¾ k domovním dveøím. Tam zjistil, ¾e jsou zamèené, správnì usoudil, ¾e za nimi nikdo není, a odcházel. Tedy hodlal odejít, mìl tu nejlepší vùli se od nás dostat za bránu, jen¾e!! Cyr, který ho pustil dovnitø, nehodlal ho pustit ven. Hlídal ho velmi pozornì a pøi ka¾dém Laïovì pohybu výstra¾nì zavrèel. Laïu tehdy zachránila duchapøítomnost, klid, který zachoval, a hlavnì svaèina, co mìl s sebou. Velmi opatrnì ji rozbalil, po kousíèkách házel psovi, a kdy¾ ten se pro ni zohnul, udìlal nepatrný úkrok k bránì. Kdy¾ ji koneènì za sebou zavøel, trhal oklamaný Cyrïa svými bìlostnými tesáky drátìný výplet. Laïovu ruku minul jen o pomyslný fous.
Dovìdìli jsme se to pozdìji od Ladi samotného. Musím tady ale taky pøiznat, ¾e se nemáme èím chlubit, nechat se uplatit jídlem, to by se psovi nemìlo stát. jen¾e to nebyla chyba psa, ale naše. My jsme ho nenauèili nebrat si nic od cizích.
Pokraèování èást 4.
Text, ilustrace a fotokolá¾ z archivu Marie Zieglerové
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky