Malá nahlédnutí do rušného života našich psů

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem jste si mohli přečíst na stránkách ST jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát přidávám ve čtyřech pokračováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…

Maru

* * *

CYRUS od Cerhovických skal (1. část)

Bydlet v paneláku na Jižních svazích a mít z jedné strany obrovské hřiště, na které se stahovaly den co den houfy uřvaných a sprostých puberťáků, aby je večer vystřídali jejich stejně hluční tatínkové, a z druhé strany schodiště, po kterém od rána do rána proudily desítky lidí, kteří se v noci zastavovali pod oknem ložnice, vyznávali si tam lásku a ulevovali přetíženým vnitřnostem, mít pod oknem kuchyně plechová vrata podzemních garáží, na kterých si hokejové „naděje“ zkoušely střelbu na branku, to se nedalo dlouho vydržet.

A když se k tomu připočtou sousedé vracející se pravidelně v časných ranních hodinách ve stavu absolutní opilosti domů, když se připočtou dvě puberťačky, kterým rozvedená maminka přenechala byt (právě nad námi) k volnému použití a tyto dívenky si z něho udělaly veřejný dům, když připočteme ještě sousedku každé ráno o půl páté dupající po schodech jako mastodont tak, že vám drnčí sklenice v příborníku, když si na noc otevřete okno, abyste měli trochu čistého vzduchu, a vzbudíte se s pocitem, že máte hlavu vraženou v dýmajícím komíně, protože svitovská elektrárna vypnula odlučovače popílku, aby ušetřila, když se vám do bytu ze všech škvír netěsnícího záchodovokoupelnového jádra valí cigaretový dým a slyšíte každodenní opilecké hádky novomanželského páru, uzraje ve vás rozhodnutí, že TAKHLE rozhodně nechcete dožít život!

A navíc vás ještě sžírá stesk po veselém chlupatém kamarádovi.
To se opravdu nedá dlouho vydržet!

Výsledkem bylo rozhodnutí, že se pustíme do stavby. A ejhle, to byl pádný důvod, proč hned začít přemýšlet nad psem, který tam bude s námi bydlet.

Ale to už jsme byli z minulých let přece jen poučeni, že to nebude žádný krátkosrstý, a tudíž choulostivý (à la boxer), ani žádný se srstí hedvábnou, která potřebuje maximální péči (à la briard), že musí být ostrý hlídací a v „kabátku“, co má samočistící schopnost. A musíme ho koupit s předstihem, bude ráno chodit s manželem na stavbu, večer se s námi vrátí do „králíkárny“, mezitím doroste a, až se nastěhujeme, bude už hlídací. A byl! A jak!!

Pro šarplaninského pasteveckého psa Cyruse od Cerhovických skal jsme si jeli v jednom dubnovokvětnovém dni až na Babu do Prahy. Bydlel se svojí krásnou maminkou v úplně posledním domečku na kraji polí a měl několik sourozenců. Vlezla jsem si za nimi do ohrádky a hojila si dušičku vyprahlou steskem. Když jsem ho vzala do náruče, přitiskl se ke mně jako pijavice, dýchal mi za krk teplounkým čumáčkem a nedal se žádným způsobem odtrhnout.

Proseděli jsme tak spolu dlouhé povídání o chovu a původu z planiny Šar, o krmení a výstavách i vystavovatelích a… prostě všechno, co se při koupi štěněte musí a chce.

Teprve na půl cestě do Brna se trochu uvolnil a nechal se položit na klín a U devíti křížů už nám ukázal, že umí sám i běhat. Vzbuzoval velikou pozornost. Aby taky ne! Takové štěňátko není jen tak k vidění. Byl jako malý medvídek a světle šedobílý kožíšek měl nesmírně jemný a hustý. Miláček k zulíbání, k pomazlení. Ovšem co se po čase z něho vyklubalo!

Než mi začaly prázdniny, vždycky večer jsem klukům navařila, aby na „ranči“ netrpěli hlady, než za nimi ze školy přijedu. Cyroušek měl svoji speciální stravu – rýži s drobně krájeným libovým masíčkem nebo s rybou, těstoviny s namletým masem… na svačinku lakrumáček nebo „jen“ přislazený tvaroh… Ustlali jsme mu na jediném použitelném kusu sedacího nábytku, kde se rozložil starý kožíšek, aby broučkovi třeba nebylo zima, když pořád jen spinká. Když potřeboval odejít za svojí potřebou, jednoduše se z pohovky skulil a ještě nějakou dobu se na ni bez pomoci nevyškrábal. A dokázal nám ovšem pěkně vyrazit dech, když jednoho dne zhrdl voňavou rýžovou pochoutkou a raději si rozkousal kus kosti, kterou kdesi vyňuchal.

Noci na Svazích trávil ponejvíc v kuchyni pod oknem, kde pěkně táhlo na nohy při vaření. Cyrdíkovi to nevadilo, naopak, protože mu v tom jeho kožíšku bylo horko. Taky tam slyšel všechno dění na venkovních schodech a patřičně na ně reagoval ještě dětským štěkáním. Nenechal nás na pochybách, že je opravdu hlídací.

Nic jsme nedali na ujišťování chovatelky, že je dost samostatný a ostrý, protože do chovu se dostali jen takoví psi, kteří se dokázali vypořádat s vlky a medvědy ohrožujícími stáda dobytka, která oni chránili. Chtěli jsme, aby byl ještě ostřejší a neponechali nic náhodě. Naši chlapi se s ním prali o kus hadru a zápasili s ním. A on to opravdu uměl a nic si nenechal líbit. Když se kdysi schoval před manželem pod židli a on ho chtěl odtud vytáhnout, pěkně ho řupl do prstu a navíc tak šikovně do žilky, že z toho bylo krve jako na jatkách.

Učil se rychle a snadno, co se naučil, to si taky pamatoval. Členy rodiny miloval, ostatní zbytek světa – to byli nepřátelé, v lepším případě značně podezřelé existence.

Když jsme pracovali na „ranči“ (pojmenovali jsme ho tak proto, že zakoupené pozemky byly docela rozsáhlé) a neměli čas se po něm pořád dívat, zavřeli jsme ho na terasu, která sice neměla ještě zábradlí, ale byla dost vysoko na to, než aby náš dorostenec skočil dolů. Odtud štěkal na celý svět a hlavně na ty, kteří mu nevoněli, nebo ho dráždili. Že se taková pošetilost nevyplácí, se přesvědčil kluk, který na autobusové zastávce naproti přes silnici poskakoval, pitvořil se a pokřikoval po bezbranném Cyrdíkovi. Štvalo mne to, ale při práci jsem neměla čas jít klukovi domlouvat. Pak jsem potřebovala cosi na terase a otevřela jsem tam dveře. Pes vyletěl jako vystřelený z katapultu, pak otevřenou bránou a než jsme se všichni stačili vzpamatovat, visel mu na zadku. Kluk ječel a utíkal za tatínkem k blízké pálenici, Cyr mu visel kus cesty na gatích a všichni jsme ječeli povely.

Dneska už nevím, kdo pro něho šel, nebo jestli se vrátil sám, fakt je, že od té doby sousedé přecházeli na druhou stranu silnice a k našemu domu se raději nepřibližovali.

Z baculatého medvídka se rychle vyklubal nohatý puberťák s pusou špičatou jako trojúhelníková lopatka. Zmizel hebounký kožíšek a byl nahrazen drsnou vrchní srstí šedočerné barvy. Podsada ovšem zůstala světlounká a hebká. Narostl mu krásný černý límec, hříva, kterou by vlčí zuby jen tak neprokously. Jak mu přibývaly roky, mohutněl a krásněl. Milovali jsme ho, on to věděl a oplácel nám to po svém.

Po svých předcích zdědil šarplaninec přesný žebříček hodnot, podle kterého rozlišoval, koho je třeba sežrat hned a bez váhání a koho přejít bez povšimnutí. Do první skupiny na první místo patřili všichni němečtí ovčáci v okruhu několika kilometrů, dále pak některé podezřelé člověčí existence, co mu nevoněly. A to z nich ani nemusel cítit nějaký alkohol!

Byl nebezpečný také tím, že nikdy – stejně jako kavkazan – nevaroval před útokem. Jiní psi napřed zavrčí na výstrahu. Cyrus ne. On zaútočil bleskurychle jako africká černá mamba, cvakl zuby a bylo to.

Jaké to je, když se Cyrďa naštve, poznala na vlastní kůži i moje milá švagrová Greta. A to se s ním velmi dobře znala (on věděl, že patří do smečky) a v době mého několikatýdenního pobytu v nemocnici dojížděla k nám často a pomáhala klukům, kde se dalo.

Jenže pak nastalo velmi vzrušené období po „sametové“ revoluci a naše politické názory se rozcházely. Greta k nám tehdy přijela, jak říkala, „na skok!, ani si nesundala kabát, jen si ho stáhla z ramen. Seděla v křesle zády k Cyrovi, který ležel v klidu opřen o stůl tak asi metr a půl od ní. Diskuze mezi Gretou a jejím bratrem začala nabírat na obrátkách, protože byla jak slepá hluchá a pořád mlela svou, nechtěla slyšet žádný argument. I hlasy sílily. Viděla jsem, že pes už nepředstírá spánek, ale má hlavu vztyčenou a velice pozorně sleduje situaci. Pak Greta prohlásila, že „toho má dost“, rychle vstala a rozhodila ruce, aby dostala kabát na ramena. Nestačila se ani leknout a Cyr jí visel na ruce. Zakousl jí do dlaně těmi svými krásnými tesáky. Když utichl křik povelů, kterými jsme zabrzdili Cyra a on Gretu pustil, rozhořčeně prohlásila, že k nám už nikdy nepřijde. (Vydržela to rok, nám po ní bylo smutno, a tak jsme jednoho krásného dne podnikli usmiřovací misi. Od té doby jsme zase kamarádi.)

Tehdy jsme si ale také uvědomili, kolik inteligence v tom zvláštním psovi je. Na jeho pána někdo křičel a bylo jedno, že to byl člověk, kterého znal a měl rád. On bránil svého pána po svém a nemohl tušit, že Gretino gesto neznamenalo ohrožení. Svým útokem předcházel, podle svého mínění, útoku na  „jeho“  člověka. Nemohli jsme se na něho zlobit.

Pokračování – část 2

Text, ilustrace a fotokoláž z archivu Marie Zieglerové

* * *

Zobrazit všechny články autorky